ECLI:CZ:US:2006:1.US.418.06
sp. zn. I. ÚS 418/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. N. K., zastoupené Mgr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, čj. 1 Afs 112/2005 - 96, a Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2005, čj. 30 Ca 112/2003 - 58, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 1. 2003, čj. FŘ 110/4882/01-0107, a Finančního úřadu v Otrokovicích ze dne 28. 2. 2002, čj. 11459/02/305930/6116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedeným rozhodnutím Finančního úřadu v Otrokovicích byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 221 075,-- Kč. Před správními soudy stěžovatelka neuspěla, protože v řízení před Finančním úřadem v Otrokovicích neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání jí vynaložených nákladů na nemovitost. V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula skutkový a právní stav své věci a argumentuje tím, že uvedená rozhodnutí jsou v "extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Odkazuje na některé (vysoce obecné) nosné závěry judikatury Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech správního soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 45; sp. zn. III. ÚS 142/98, v téže sbírce, sv. 11, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud, není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál.
Stěžovatelka v podstatě vůbec ve své ústavní stížnosti nepřináší žádné ústavně relevantní argumenty, přesto, že je v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Ústavní soud sice není vázán odůvodněním ústavní stížnosti (v tomto případě v zásadě zcela chybějícím), nicméně zaznamenal, že rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně a logicky odůvodněno. V tomto ohledu postačí na toto rozhodnutí odkázat a bylo by nadbytečné argumenty tam blíže rozvedené znovu opakovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu