ECLI:CZ:US:2006:1.US.436.06.1
sp. zn. I. ÚS 436/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S. J., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 762/13, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2006, čj. 6 To 341/2006 - 33, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 4. 2006, čj. 18 Nt 122/2006 - 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M. S. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Chomutově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 14 odst. 1, 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením nebyla přijata nabídka peněžité záruky (výrok I.) a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ", výrok II.).
Stěžovatel shledal porušení svých základních práv v neúčasti obhájce u ústního jednání o jeho vzetí do vazby a v postupu odvolacího soudu, který rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby bez jeho "slyšení". Za nejzávažnější porušení svých práv považoval fakt, že byl vzat do vazby z důvodu, že je cizím státním příslušníkem.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřily odvolací soud a soud prvního stupně tak, že odkázaly na obsah svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o tato vyjádření, která nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebyla zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 18 Nt 122/2006, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich činností. V minulosti již mnohokrát konstatoval, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stadiu posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze takového účelu dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí obecných soudů, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou soudu známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny), nebo jestliže jsou tvrzené nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním nesouladu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. též sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 88).
V dané věci nelze opomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů, uvedených v §67 TrŘ, nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad ustanovení §67 trestního řádu, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Až v pokročilejších stadiích vyšetřování pak nabývají důvody vazby konkrétnější podoby.
Stěžovatel je stíhán spolu s obviněnou S. T. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustili tím, že chtěli z České republiky do Spolkové republiky Německo vyvézt v zavazadlovém prostoru vozidla tov. zn. Porsche 50,1 gramů pervitinu.
Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, vycházely v počátečním stadiu vyšetřování z dosud zjištěných skutečností (z protokolu o ohledání místa činu, ze záznamu o orientační zkoušce na přítomnost vyjmenovaných látek, z úředního záznamu po použití služebního psa a dalších), z údajů o osobě stěžovatele a z povahy a závažnosti stíhané trestné činnosti. Na jejich základě dovodily důvodnost jeho vazebního trestního stíhání. Odůvodnění jejich rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti [hrozba vysokým trestem (sazba 2 až 10 let), trvalý pobyt stěžovatele v zahraničí, ale zejména neexistence jakékoli vázanosti stěžovatele k České republice, tzn. absence osobních nebo pracovních vztahů v České republice], které vyústily ve vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá již zmíněné ustanovení §67 písm. a) TrŘ.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Důvodem vzetí stěžovatele do vazby nebyla pouze skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, ale hlavně absence jakýchkoli jeho vazeb k České republice, z nichž vyplývala důvodná obava, i s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, že uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu. Fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro vzetí do vazby, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy přijaly odpovídající závěry, týkající se důvodu vazby, rozhodly v zákonné lhůtě, zákonem stanoveným způsobem, čímž došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele.
Neodůvodněnou je rovněž námitka, že odvolací soud pochybil, když o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí stěžovatele do vazby rozhodl bez jeho přítomnosti. Otázku zajištění práv obviněného v kontradiktorním řízení s ohledem na vazební řízení již Ústavní soud opakovaně řešil (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. IV. ÚS 269/05, plenární nález ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody. Účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv. V označeném plenárním nálezu, na který odkázal také stěžovatel, Ústavní soud výslovně zdůraznil, že tato přísná měřítka je možno vztáhnout v uvedeném rozsahu toliko na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, ale nikoli, jak se v daném případě domáhal stěžovatel, na řízení o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí obviněného do vazby, kdy jsou obecné soudy, s ohledem na povinnost slyšení obviněného soudem před rozhodnutím o vzetí do vazby, při svém rozhodování bezprostředně seznámeny s argumenty a námitkami obviněného, což je účelem slyšení.
Ani poslední námitce, která se vztahuje k nepřítomnosti obhájce u jednání o vzetí stěžovatele do vazby, nelze přiznat důvodnost. Účast obhájce při výslechu podle §77 odst. 2 TrŘ není obligatorní. Soud musí rozhodovat ve velmi krátkých lhůtách (24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí zadržené osoby do vazby) a není povinen vázat se na možnosti obhájce zúčastnit se výslechu zadrženého. Povinností soudu je pouze vyrozumět obhájce o době a místě konání výslechu, pokud o to zadržená osoba požádá, ale to vše za předpokladu, že obhájce je dosažitelný. Z protokolu o výslechu před soudem prvního stupně ze dne 6. 4. 2006 (č. l. 2 spisu) vyplývá, že obhájce stěžovatele nebyl ani po šesti učiněných pokusech dosažitelný. Stěžovatel nevznesl k obsahu protokolu, který mu byl přetlumočen, žádnou námitku a námitku o nepřítomnosti obhájce neuplatnil ani ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o jeho vzetí do vazby. Tuto námitku uvedl až v žádosti o propuštění z vazby na svobodu a soud prvního stupně se s ní ve svém usnesení ze dne 8. 6. 2006, čj. 2 Nt 630/2006 - 8, vypořádal. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jestliže nebyl stěžovatel spokojen s činností, resp. nečinností, ustanoveného obhájce, měl na tuto skutečnost upozornit Českou advokátní komoru.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu