ECLI:CZ:US:2006:1.US.448.06
sp. zn. I. ÚS 448/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. K. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 5. 2006, čj. 5 KZT 34/2006 - 11, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 30. 3. 2006, čj. 2 Zt 107/2006 - 19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností MUDr. K. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně (dále též "krajské státní zastupitelství") a usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově (dále též "okresní státní zastupitelství") pro porušení čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením krajské státní zastupitelství zamítlo, jako nepřípustnou, stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení okresního státního zastupitelství. Tímto usnesením okresní státní zastupitelství zrušilo, podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Prostějově, ze dne 17. 3. 2006, ČTS: ORPV - 1006/KPV-OOK-2005, o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, podle ustanovení §223 trestního zákona (dále jen "TrZ"), a nově rozhodlo tak, že při stejné právní kvalifikaci zpřesnilo popis skutku, z něhož vyplývá, že stěžovatel jako odborný lékař - chirurg, nevěnoval náležitou pozornost při vyhodnocení RTG snímku lokte levé ruky poškozené S. Z. a nezjistil zlomeninu radiálního kondylu levé pažní kosti. Zranění diagnostikoval jako výrazné pohmoždění kloubu. V důsledku následné nesprávné léčby došlo k přihojení výběžku kosti na nesprávné místo, deformitě pažní kosti a omezení pohyblivosti kloubu. Z tohoto důvodu se musela poškozená podrobit opakovaným operačním zákrokům a její léčení není dosud ukončeno.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí obou státních zastupitelství. Porušení svých práv spatřoval zejména v postupu krajského státního zastupitelství, které nepřijalo jeho stížnost a tím nenaplnilo funkci přezkumného orgánu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že krajské státní zastupitelství mělo přezkoumat usnesení okresního státního zastupitelství, neboť se jednalo o rozhodnutí v prvním stupni.
Podle ustanovení §141 odst. 2 TrŘ je stížnost proti usnesením, která vydávají soudy a státní zástupci, jako orgány druhého stupně, nepřípustná, a to i v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně a nahradí je vlastním rozhodnutím. Zákonná úprava řízení o stížnosti nepreferuje ani kasační, ani apelační princip. Orgánu rozhodujícímu ve druhém stupni není uloženo, jaký postup (kasační nebo apelační) má při rozhodování zvolit. S ohledem na rychlost nejen řízení o stížnosti, ale trestního řízení jako celku, má být zvolen nejúčinnější a nejúčelnější postup. Současně však nesmí dojít k porušení zákazu refomationis in peius nebo k vydání tzv. překvapivého (svévolného) rozhodnutí. Proto, stejně jako tomu bylo v projednávaném případě, je-li dostatečně zjištěn skutkový stav, může orgán rozhodující o stížnosti, po zrušení rozhodnout sám, aniž by věc vrátil prvostupňovému orgánu [§149 odst. 1 písm. a) TrŘ]. Opačný výklad principu dvojinstančnosti by vedl k neobhajitelnému prodlužování celkové doby trestního řízení, aniž by to bylo kompenzováno stejně hodnotnými výhodami. V této souvislosti nelze opomenout ani povinnost státního zástupce vykonávat dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, ke stížnosti oprávněné osoby rušit usnesení policejního orgánu a nahrazovat je svým vlastním (§174 TrŘ).
V daném případě krajské státní zastupitelství přezkoumalo tvrzení stěžovatele, o něž opíral svoji stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství. S odkazem na ustanovení §141 odst. 2 TrŘ ji zamítlo jako nepřípustnou, neboť usnesení okresního státního zastupitelství bylo rozhodnutím ve druhém stupni.
V postupu a usnesení krajského státního zastupitelství neshledal Ústavní soud zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává. Usnesení okresního státního zastupitelství bylo rozhodnutím orgánu ve druhém stupni, který ke stížnosti stěžovatele, z důvodu zpřesnění popisu skutku, zrušil usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a při zachování zásady refomationis in peius, sám rozhodl, aniž by se jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí vykazující znaky libovůle, nahrazeno vlastním rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se jednalo o rozhodnutí ve druhém stupni, nebyla proti němu stížnost přípustná. Je vhodné doplnit, že se nejedná o rozhodnutí "konečné". Trestní řízení nadále pokračuje a stěžovatel má k dispozici, k ochraně svých práv, procesní prostředky zakotvené v trestním řádu.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v projednávané věci byla posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele stížnost, o které rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Prostějově usnesením ze dne 30. 3. 2006, čj. 2 Zt 107/2006 - 19, a jehož zrušení stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti rovněž navrhl. Označené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 4. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství počala běžet dne 4. 4. 2006. Jelikož ústavní stížnost byla odeslána faxem až dne 20. 7. 2006 (viz protokol o hlášení), jedná se v této části o návrh podaný zjevně opožděně [§72 odst. 3 ve spojení a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu k přezkumu zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je nutno, pro úplnost, poukázat na judikaturu, v níž se Ústavní soud opakovaně k této otázce vyjádřil. S odkazem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání. Oprávnění zasáhnout spojil pouze se situacemi, kdy dojde k porušení základních práv a svobod, které není možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, II.ÚS 741/02). V obecné rovině pak Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně za nežádoucí, neboť v procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především obecnými soudy samotnými (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat až po jeho pravomocném skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které trestní řád k ochraně práv stěžovateli (obviněnému) poskytuje.
Ani námitky směřující proti postupu policejního orgánu, který údajně prováděl úkony trestního řízení, ačkoli mu mělo být ze stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního státního zastupitelství ze dne 6. 4. 2006 známo, že si chce zvolit obhájce, nelze akceptovat. Z logiky věci vyplývá, že do doby předložení řádné plné moci zvoleného obhájce a jeho žádosti o vyrozumívání podle ustanovení §165 TrŘ nemůže být policejní orgán (orgán činný v trestní řízení) vázán tvrzením obviněného o zamýšleném zvolení obhájce, zejména za situace, kdy se nejedná o nutno obhajobu, jako tomu bylo v projednávaném případě. Současně nelze opomenout, že stěžovatel mohl, pakliže s postupem policejního orgánu nesouhlasil, podat žádost o přezkoumání jeho postupu podle ustanovení §157a TrŘ. Navíc, jak již bylo shora uvedeno, má stěžovatel možnost případné porušení svého práva na obhajobu uplatnit v průběhu celého trestního řízení a obecné soudy se budou muset s tímto tvrzením vypořádat. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je vázán petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním. Z petitu projednávané ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem byla rozhodnutí státních zastupitelství, nikoliv postup policejního orgánu.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy ve správním řízení. V projednávané věci stěžovatel netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí státního zastupitelství učiněná v trestním řízení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu