ECLI:CZ:US:2006:1.US.474.05
sp. zn. I. ÚS 474/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti R. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2005 sp. zn. 5 To 42/2005, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 24. srpna 2005 a doručeným Ústavnímu soudu dne 25. srpna 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 2. prosince 2004, č. j. 101 T 285/2004-258, jímž byl uznán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou [§235 odst. 2, §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Domnívá se, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl, aniž by se zabýval námitkami obhajoby, které byly směřovány převážně proti věrohodnosti svědka (poškozeného) A. Ch. a rozporům mezi jeho výpovědí v přípravném řízení a u hlavního líčení, a to za situace, kdy právě výpověď poškozeného byla stěžejním důkazem, na jehož základě soud prvního stupně rozhodl o vině stěžovatele a jeho spoluobžalovaných. K podané stížnosti dále předkládá listinný důkaz, jenž dle něj zpochybňuje závěr obecných soudů o tom, že trestná činnost měla být spáchána vozidlem Renault Mégane, jak poškozený rovněž vypověděl, neboť dle kopie faktury bylo toto vozidlo v době údajného spáchání trestné činnosti v autoopravně A. P. v Karviné. Za této situace má stěžovatel za to, poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 (ze dne 17. června 2004), že i přesto, že závěr o vině stěžovatele učinily obecné soudy na základě jediného přímého usvědčujícího důkazu, neprovedly orgány činné v trestním řízení všechny úkony, které by provést mohly, a které byly dostupné tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zejména stran požadavků zásad trestního řízení (zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů).
Stěžovatel rovněž ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl o jeho dovolání tak, že je dle ust. §265i odst. b) tr. řádu odmítl. Stěžovatel přitom dovozuje, že uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku, resp. že předmětný skutek nemůže být posouzen jako trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ale že pro tento skutek je třeba obžalovaného obvinění zprostit. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání, neboť je shledal nepřípustným, avšak z odůvodnění jeho stížností napadeného usnesení není zřejmé, na základě čeho Nejvyšší soud ČR neuznal přípustnost dovolání. Zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nenamítal nesprávnost skutkových zjištění, nýbrž pouze nesprávnost právního posouzení skutku, považuje stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu za nezákonné.
Stěžovatel se tedy domnívá, že nesprávnou aplikací norem trestního práva obecnými soudy, jak byla popsána, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to zejména z důvodů rozporného a neúplného hodnocení důkazů, čímž oba soudy porušily jeho právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jakož i příslušný spis Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov.
Nejvyšší soud ČR především poukázal na to, že dovolání podané stěžovatelem nebylo odmítnuto jako nepřípustné [§265i odst. 1 písm. a) tr. řádu], nýbrž proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Stěžovatel dle Nejvyššího soudu ČR opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vymezený tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nicméně aby byl určitý dovolací důvod dán, nestačí jej dle Nejvyššího soudu ČR abstraktně deklarovat, nýbrž musí být opřen o konkrétní námitky, které jej obsahově naplňují. Dovolací řízení nebylo zákonodárcem koncipováno jako v pořadí již třetí přezkum skutkového stavu, takže uvedený dovolací důvod neumožňuje opětovně namítat údajnou nesprávnost nebo neúplnost provedeného dokazování a z něj vyplývající nesprávnost skutkových závěrů (viz např. I. ÚS 421/20, II. ÚS 651/02, č. 36/2004, Sb. rozh. trest.). Stěžovatel přitom sice v dovolání uplatnit obecně námitku, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je nesprávná, avšak z odůvodnění dovolání je zřejmé, že nenamítal, že by skutek, tak jak byl soudy zjištěn, znaky tohoto trestného činu neměl. Z obsahu dovolacích námitek obviněného Nevyšší soud ČR dovodil, že tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení zjištěného skutku, nýbrž mj. tím, že se snaží zpochybnit výpověď poškozeného jako osoby nedůvěryhodné, zpochybňují, že se skutek stal tak, jak jej okresní a krajský soud zjistily. K takovým námitkám však v rámci dovolacího řízení nelze přihlížet, neboť svým obsahem nenaplňují dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže zákonný podklad k jejich věcnému přezkumu Nejvyšším soudem ČR nebyl v tomto případě dán. Proto také Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm b) tr. ř. odmítl. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti lze dle názoru Nejvyššího soudu ČR považovat za zjevně neopodstatněné.
Krajský soud ve svém vyjádření shodně jako Nejvyšší soud ČR označil námitky uvedené v ústavní stížnosti za neopodstatněné a popřel, že by v řízení došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Odmítl přitom tvrzení stěžovatele, že závěr o jeho vině byl učiněn toliko na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozeného A. Ch., která je podporována pouze ohledáním osobního motorového vozidla E. G. zn. Renault Mégane, neodpovídá skutečnosti. Krajský soud v odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí odkazuje na další důkazy, které potvrzují pravdivost některých podstatných údajů uvedených ve svědecké výpovědi poškozeného A. Ch., zejména pokud jde o popis jednání všech obžalovaných. Obecné soudy se pak dle jeho názoru vypořádaly řádně i s námitkami stěžovatele, stran tvrzeného, nijak však nekonkretizovaného rozporu mezi výpověďmi poškozeného, přičemž nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti, které by mohly zakládat pochybnosti o jeho věrohodnosti. Věrohodnost údajů obsažených v jeho svědecké výpovědi by dle krajského soudu nemohla být zpochybněna, ani pokud by bylo dodatečně prokázáno, že osobní motorové vozidlo E. G., kterého bylo užito při spáchání trestné činnosti, se v době od 21. do 23. září 2004 nacházelo v autoopravně, kam mohlo být odvezeno až po spáchání této trestné činnosti, k níž došlo dne 21. září 2004 ve 14.00 hodin. K tomu lze dodat, že vyjdou-li najevo po právní moci rozsudku nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, může stěžovatel podat návrh na povolení obnovy trestního řízení v této věci. Krajský soud má za to, že ve věci bylo v souladu se zásadou zakotvenou v ust. §2 odst. 5 tr. řádu provedeno dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž nebylo povinností soudů provádět veškeré důkazy, jejichž provedení by přicházelo v úvahu, pokud na základě již provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vydanými rozhodnutími proto do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Karviná, pobočka v Havířově sp. zn. 101 T 285/2004 bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. prosince 2004, č. j. 101 T 285/2004-258 byl stěžovatel a další obvinění M. V., S. P., P. S. a L. V. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Za to byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se trestného činu dopustili tím, že "dne 21. 9. 2004 v době kolem 13.00 hod v Havířově - Podlesí, po předchozí vzájemné domluvě vyzvali obv. L. V. a S. P. poškozeného A. Ch., aby nastoupil do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia Combi, reg. zn. 2T4 2270, a odvezli jej do prostoru zvaného Petřvaldský les v Havířově - Šumbarku, kde jej po vystoupení z vozidla obv. R. G., S. P., L. V. a M. V. obstoupili, obv. P. S. otevřel zavazadlový prostor osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Mégane, ukázal poškozenému dvě baseballové pálky, které se zde nacházely s tím, aby si vybral jednu, kterou jej zbijí, pokud nezaplatí finanční částku ve výši 100.000,- Kč, kterou měl dlužit obv. M. V. na základě směnky, kterou poškozený podepsal přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 2004, a obv. R. G. vyčítal poškozenému, že si z nich dělá legraci a jsou s ním pořád nějaké problémy". Stěžovatel i ostatní obvinění se proti tomuto rozsudku odvolali. Krajský soud v Ostravě jejich odvolání usnesením ze dne 9. února 2005 č. j. 5 To 42/2005-356 zamítl jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. června 2005 sp. zn. 7 Tdo 729/2005 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejným usnesením odmítl i dovolání obv. M. V., S. P. a L. V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především zakládá ústavní stížnost výlučně na námitkách proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů (ač prvostupňový rozsudek ústavní stížností napaden nebyl) a právnímu závěru soudu dovolacího. Polemizuje zejména s hodnocením jednotlivých důkazů, namítá neúplnost provedeného dokazování a zpochybňuje věrohodnost důkazů, na nichž je skutkové hodnocení obecných soudů založeno. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Vzhledem k uplatněným námitkám se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s prováděním a hodnocením důkazů v duchu zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a zda svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s jeho postupem plně ztotožnil, přičemž neshledal důvod k tomu, aby bylo dokazování doplněno znaleckým zkoumáním poškozeného.
Je pravdou, že nalézací soud učinil závěr o vině stěžovatele především na základě výpovědi poškozeného. Ústavní soud ovšem nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se jedná o nevěrohodného svědka, kterého je třeba znalecky zkoumat. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se osobou poškozeného i jeho věrohodností dostatečně zabývaly, přičemž neshledaly žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit pravdivost jeho výpovědi. Z provedených důkazů nevyplývá jediný důvod, pro který by mohl být motivován křivě obvinit všech pět obviněných, které krom obviněných M. V. a L. V. ani blíže neznal. Poškozený o incidentu i o událostech, jež mu předcházely, vypovídal v přípravném řízení i před soudem shodně. Pravdivost některých podstatných údajů uvedených v jeho výpovědi, je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se s ohledem na zásadu subsidiarity, jíž je vázán, nemůže zabývat listinným důkazem, který předkládá stěžovatel - fakturou, která má dle stěžovatele osvědčit, že předmětný automobil Renault Mégane ve vlastnictví E. G., jímž měla být páchána trestná činnost, byl od 21. září 2004 od 23. září 2004 v autoopravně, neboť tímto důkazem se obecné soudy nezabývaly, v řízení předložen nebyl, a tedy ani Ústavní soud není oprávněn jej hodnotit. Nemohl-li však být tento důkazní prostředek předložen v řízení, nemůže být ani předmětem přezkumu Ústavním soudem a je uplatnitelný pouze postupem dle ust. §287 odst. 1 trestního řádu, tedy v rámci obnovy řízení.
Požadavek zproštění obvinění, skrývající v sobě požadavek uplatnění zásady in dubio pro reo, jež stěžovatel v podaném dovolání i v ústavní stížnosti opakuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu nepoužily.
Ústavní soud neshledává ani pochybení Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání, neboť je zcela zřetelné, že stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu nalézacího a soudu odvolacího a jeho uplatněné námitky se týkají nikoliv právního posouzení, nýbrž hodnocení skutkového. Postup Nejvyššího soudu ČR a jeho v napadeném rozhodnutí vyslovený právní názor má Ústavní soud za správný a zcela souladný s požadavkem čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
František Duchoň
předseda senátu