ECLI:CZ:US:2006:1.US.48.06.1
sp. zn. I. ÚS 48/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. Z., zast. JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou, sídlem Komenského 29, Nové Město nad Metují, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.11.2005, č.j. 29 Odo 1015/2003-99, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.1.2003, č.j. 13 Cmo 309/2002-67, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Prouzu, sídlem Škroupova 719, Hradec Králové, správce konkursní podstaty O.P.M., společnost s ručením omezeným, sídlem náměstí T.G.Masaryka 58, Náchod, zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") vydané ve sporu o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadkyně O.P.M., společnosti s ručením omezeným. K tomu uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11.9.2002, č.j. 37 Cm 180/2001-44, žalobě o vyloučení spoluvlastnického podílu vyhověl, k odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud prvostupňový rozsudek změnil a žalobu zamítl, jeho dovolání Nejvyšší soud zamítl. V další části návrhu na zahájení řízení informoval o důvodech podání žaloby (postup správce konkursní podstaty podle §27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb.) a koncentroval se na námitky vůči postupu soudů při provádění jím navrženého důkazu o splácení úvěru, přitom upozornil, že soudy se nezabývaly námitkou, že zástavním právem nebyla zajištěna celková výše finančních prostředků poskytnutých úpadkyni. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k čemuž mělo dojít nevyhověním jeho důkaznímu návrhu (bez odůvodnění), náležitým nevypořádáním se s jeho právní argumentací a rozhodnutím v rozporu se skutkovým stavem věci. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel staví svou argumentaci především na tom, že soudy nevyložily, proč jím navrhovaný důkaz neprovedly. K tomu uvedl, že celá situace je podrobně popsána a postup soudů odůvodněn v jeho rozsudku. Upozornil, že stěžovatel netvrdil zánik zajištěného závazku, tudíž námitka zpochybnění výše pohledávky, k jejímuž prokázání byl předmětný důkaz navrhován, není pro věc rozhodná. Za takové situace obecné soudy na stěžovatelův postup reagovaly naprosto adekvátním způsobem a vyhověly všem normám jak "jednoduchého", tak i ústavního práva. Nejvyšší soud dále informoval, že stěžovatelova věc byla jednou ze tří typově zcela identických věcí, které se liší pouze osobami žalobců; spory se týkají spoluvlastnického podílu jednotlivých žalobců na týchž nemovitostech, tudíž jím byla společná (shodná) argumentace sporných stran i soudů všech stupňů. O těchto věcech rozhodl krajský soud ve stejný den, v odvolacím řízení odvolací soud také ve stejný den a rovněž dovolací soud o dovolání žalobců rozhodoval ve stejný den. Je mu též známo, že obsahově identickou ústavní stížnost podal i další žalobce a že o ní již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 22.2.2006, sp.zn. IV. ÚS 46/06, tak, že ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud uzavřel, že jeho postupem či rozhodnutím nebyl porušen ústavní pořádek České republiky, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, na svých právních závěrech nemá, co by měnil a pro stručnost i s odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku o dovolání na ně odkázal. Považuje za podstatné, že stěžovatel v nalézacím řízení zpochybnil pouze výši zajišťované pohledávky, nikoliv její existenci, a že tuto skutečnost vzal vrchní soud v potaz, když uvedl, že námitka zpochybňující výši zajišťované pohledávky, nikoliv její existenci, pro věc není rozhodná, neboť pouze v případě tvrzení o jejím zániku by bylo lze dovozovat zánik jejího zajištění jako akcesorického závazku a bylo by namístě provádět důkazy k této skutečnosti (viz závěr napadeného rozsudku).
Vedlejší účastník s názorem stěžovatele ohledně jeho tvrzení, že soudy nevyhověly návrhu na provedení důkazu, nesouhlasí a plně se ztotožňuje s názorem dovolacího soudu. Zdůraznil, že stěžovatel sice důkaz navrhl, ale samotnou skutečnost splacení smlouvy (správně má být splacení úvěru) nikdy netvrdil. Jeden z pilířů jeho tvrzení, že smlouva je neplatná, vedlejší účastník vyvrátil. Poukázal též na okolnost, že stěžovatel, jako žalobce, nesl dvě procesní břemena, břemeno tvrzení a úzce související břemeno důkazní, které se však vždy musí vztahovat k tvrzené skutečnosti, tedy žalobce je povinen primárně tvrdit a pak svá tvrzení doložit. Je v rozporu s tímto principem, když chce stěžovatel provádět důkaz a teprve na jeho základě se rozhodnout, co chce vlastně tvrdit. Pakliže se domníval, že smlouva je nejen neplatná, ale zároveň je i pohledávka zaplacená, měl uvedené tvrdit. Za absence tohoto tvrzení je zcela logické a správné, že soud neprováděl důkazy z hlediska procesní ekonomie zbytečné. Také v dalších záležitostech se vedlejší účastník domnívá, že soudy se vypořádaly s věcí řádně, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli, jenž v reakci na ně sdělil, že setrvává na svých argumentech, které uvedl v ústavní stížnosti. Závěry účastníků jsou identické se závěry uvedenými v napadených rozsudcích a vyjádření vedlejšího účastníka je zcela shodné s vyjádřením, které v uvedených řízeních prezentoval. Za žádoucí pokládá upozornit na skutečnost, že uvedená věc je jednou z cca 25 typově zcela identických věcí, které jsou vedeny u krajského soudu a které byly až do počátku r. 2006 u tohoto soudu přerušeny, posléze o nich obecné soudy rozhodovaly, řízení nejsou ukončena. Stěžovatel též dodává, že on sám neměl k dispozici žádné informace ohledně splaceného či nesplaceného úvěru a tedy ani zániku zástavního práva a uvádí, že společně s ostatními spoluvlastníky podal k Okresnímu soudu v Náchodě žalobu vůči žalované Československé obchodní bance o určení neexistence zástavního práva (řízení je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 8 C 149/2006). Protože se domnívá, že závěry výše uvedených řízení budou mít dopad i na jeho ústavní stížnost, dal Ústavnímu soudu na zvážení možnost přerušení řízení do doby ukončení výše uvedených sporů.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 378 Cm 180/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi vyloučení ze soupisu konkurzní podstaty spoluvlastnického podílu ve výši 9/246 na konkrétních nemovitostech v kat. úz. Staré Město nad Metují. V žalobě namítal, že zástavní smlouva je neplatná z několika důvodů (byla uzavřena dříve než úvěrová smlouva, vadně bylo označeno katastrální území a doba trvání zástavního práva nebyla uvedena dostatečně určitě). Vedlejší účastník jejich stanovisko nesdílel. Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 11.9.2002, č.j. 37 Cm 180/2001-44, žalobě vyhověl, když se ztotožnil s relevancí námitky, že zástavní smlouva byla uzavřena dříve, než smlouva o úvěru a že závazek vzniklý ze zástavní smlouvy vyžaduje předchozí existenci hlavního závazku. Vedlejší účastník napadl tento rozsudek odvoláním, které vrchní soud shledal důvodným a prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, přitom vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, avšak neztotožnil se s právními závěry soudu I. stupně, protože dospěl k závěru, že zástavní právo vzniklo, když námitka zpochybnění výše pohledávky (nikoliv jejího zániku) není pro věc rozhodná. Stěžovatelovo dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud nejprve posuzoval namítanou vadu spočívající v tom, že soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz směřující ke zjištění konkrétního zůstatku nesplaceného úvěru a konstatoval (po analýze povinnosti tvrzení, povinnosti důkazní a souvisejícími břemeny s konkretizací na řízení o vylučovací žalobě), že soud I. stupně postupoval správně, jestliže dokazování v rozsahu požadovaném stěžovatelem neprovedl, neboť splnění povinnosti důkazní nemá bez předchozího splnění povinnost tvrzení pro věc žádný význam. Nejvyšší soud též zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního posouzení věci a po rozboru příslušných ustanovení upravujících zástavní právo a jeho uplatnění při prohlášení konkurzu na majetek obligačního dlužníka uzavřel, že stěžovateli se správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit.
Po seznámení s listinnými podklady a spisem krajského soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se vyloučení spoluvlastnického podílu z konkurzní podstaty úpadce. Obecné soudy se v průběhu sporu jeho žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vytvořily mu prostor pro předkládání skutkových tvrzení a pro navrhování důkazů, byť stěžovatel tvrdí, že došlo k tzv. opomenutému důkazu. K tomu lze podotknout, že ani taková situace nenastala, vrchní soud se s jeho důkazním návrhem vypořádal (str. 5 nahoře odůvodnění rozsudku, viz též obsáhlé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu), tudíž závěry obecných soudů jsou ústavně konformní. Bylo jen na stěžovateli, aby respektoval rozsah jeho povinnosti tvrzení a na něj navazující povinnosti důkazní. Napadená rozhodnutí netrpí ani dalšími stěžovatelovými námitkami, jsou náležitě a logicky odůvodněna, vypořádala se s jeho právní argumentací a v žádném případě nejsou v rozporu se skutkovým stavem věci. Postup obecných soudů a jejich právní závěry shledal Ústavní soud jako ústavně konformní. Podnět k přerušení řízení o ústavní stížnosti není případný, protože výsledek jiných sporů nemůže závěr o ústavní konformitě nikterak ovlivnit. K tvrzení o zjištění nových skutečností Ústavní soud upozorňuje, že by mohlo - za určitých okolností - jít o důvody k podání návrhu na obnovu řízení, opět bez vlivu na posuzování ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu