ECLI:CZ:US:2006:1.US.503.05
sp. zn. I. ÚS 503/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 28. března 2006 sp. zn. I. ÚS 503/05 ve věci ústavní stížnosti S., s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi G., s. r. o., na zaplacení smluvní pokuty.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově č. j. 13 C 255/2003-46 ze dne 21. 4. 2004 v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení z vymezených částek se zamítá. Současně byl změněn rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech částku 2 126 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Ostravě se při projednávání odvolání podaného vedlejším účastníkem zabýval platností nájemní smlouvy obsahující závazek zaplatit smluvní pokutu, uzavřené mezi stěžovatelkou jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem, a dovodil její absolutní neplatnost. Svůj závěr opřel o to, že pronajímané prostory byly podle kolaudačního rozhodnutí určeny k užívání jako prostory kancelářské, zatímco předmětem podnikání vedlejšího účastníka byl nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Odvolací soud svůj názor dále odůvodnil tím, že ze zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor") vyplývá, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že vedlejší účastník měl předmět podnikání vymezen šířeji než jen nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, protože v jeho předmětu činnosti bylo dále uvedeno: zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, činnost organizačních a ekonomických poradců, nákup a prodej nemovitostí a zastavárenská činnost. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud se postavil na striktní a ryze pozitivistický výklad ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, protože provozování určité živnosti zahrnuje celou škálu činností, z nichž pouze část se dá obvykle přesně označit názvem, jakým je označena příslušná živnost. Pokud tedy předmětem podnikání vedlejšího účastníka je třeba nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pak tento předmět podnikání - vedle samotného uskutečňování nákupu od dodavatelů - zahrnuje i další činnosti, jako je vedení administrativy a účetnictví, přípravné činnosti (plánování), korespondence s odběrateli a dodavateli atd. Tyto další činnosti nebývají zpravidla vykonávány v prostorách, které jsou příslušným kolaudačním rozhodnutím určeny jako prodejny. Přesto jde i u těchto činností stále o výkon konkrétního předmětu podnikání a podnikatel nepotřebuje mít pro tyto činnosti, pokud je vykonává pro sebe, další oprávnění k podnikání. Odvolací soud svým výkladem výše uvedených ustanovení zcela pominul reálnou náplň výkonu příslušných předmětů podnikání a jejich skutečnou šíři.
Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces i svým postupem, protože změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž jí dal před vyhlášením rozsudku prostor vyjádřit se k právnímu názoru soudu, odlišnému od jejího právního názoru i od právního názoru soudu prvního stupně. Stěžovatelka se odvolávala na ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., z něhož - podle jejího názoru - vyplývá právo vyjádřit se a reagovat na změněný právní náhled. Odvolací soud ji nevyzval k doplnění rozhodných skutečností. Za takovou výzvu nelze považovat žádost krajského soudu, aby se vyjádřila ke stavebnímu určení pronajatých prostor a předložila k tomu případné listinné důkazy. Platnost předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor nenapadal v odvolání ani vedlejší účastník. Stěžovatelka se o právním názoru odvolacího soudu dozvěděla poprvé až z odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasila.
II.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou. Tvrzení v ní obsažená k otázce sjednaného účelu nájmu v nájemní smlouvě jsou v rozporu jak s výslovným zněním smlouvy, tak se shodnými tvrzeními účastníků řízení k otázce sjednaného účelu nájmu, přednesenými v odvolacím řízení. Odkázal proto na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že nesouhlasí s námitkou překvapivosti svého rozsudku ani s námitkou, že nevyzval stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení pro případ možného jiného právního posouzení věci. Dodal, že se v předmětném případě nejednalo o jinou právní kvalifikaci nároku z hlediska jiné než stěžovatelkou uvažované právní normy, ale o právní závěr odvolacího soudu, že nevznikla-li pro absolutní neplatnost smlouvy žalované povinnost k plnění, nelze žalobě na zaplacení smluvní pokuty vyhovět vůbec, tedy ani z jiného právního důvodu. Krajský soud dále vyslovil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě bylo zasláno stěžovatelce k eventuální replice. Ta na ně však nereagovala.
Vedlejší účastník řízení, G., s. r. o., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Současně byl požádán o souhlas s upuštěním od ústního jednání s tím, že neobdrží-li Ústavní soud ve stanovené lhůtě jeho vyjádření, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Rovněž k této žádosti se nevyjádřil, a proto Ústavní soud považuje jeho souhlas za daný.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 255/2003 vedený u Okresního soudu v Přerově. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně se domáhala zaplacení částky 35 040,40 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení služeb (dodávka elektrické energie, otop, vodné a stočné) souvisejících s nájemním vztahem mezi ní a nájemcem, obchodní společností G., s. r. o., se sjednanou smluvní pokutou 0,1 % za každý den z částek v žalobě uvedených. Okresní soud v Přerově vydal ve věci platební rozkaz č. j. Ro 398/2003-10 ze dne 6. 8. 2003, jímž uložil žalované straně zaplatit požadovanou částku i s žalovanou smluvní pokutou a zaplatit náklady řízení ve výši 7 035 Kč. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor. Ve věci bylo nařízeno jednání, při němž žalovaná vznesla základní námitku, spočívající v tom, že žalobkyně jí spolu s fakturami za vyúčtování služeb neposkytla podklady, z nich výše nákladů na služby vyplývala. V průběhu jednání stěžovatelka sdělila přípisem ze dne 5. 2. 2004 (č. l. 30), že žalovaná zaplatila na úhradu dlužných nákladů za služby částku ve výši 34 737,54 Kč, a proto v této části vzala žalobu zpět. Ve zbytku jistiny a v příslušenství na žalobě dále trvala. Při jednání dne 21. 4. 2004 (č. l. 45) vzala stěžovatelka žalobu zpět co do částky 302,40 Kč včetně žalované smluvní pokuty z této částky. Okresní soud v Přerově rozsudkem č. j. 13 C 255/2003-46 ze dne 21. 4. 2004 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částek stanovených v rozsudku. Dále řízení o zaplacení částky 35 040,40 Kč se smluvní pokutou 0,1 % za každý den prodlení z částky 302,40 Kč zastavil a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 14 099 Kč. V odůvodnění uvedl, že smlouvou o nájmu nebytových prostor se žalovaná stala nájemcem nebytových prostor v domě č. p. 961 na Ž. náměstí v P. Podle čl. III v dohodnutém nájemném nebyla zahrnuta cena služeb souvisejících s nájemním vztahem. Podle téhož článku jsou úhrady za služby splatné v termínech podle smlouvy nebo na základě zálohových či konečných faktur vystavených pronajímatelem. V průběhu jednání byla stěžovatelkou vzata žaloba zpět ve výši jistiny. Obecný soud dále uvedl, že ustanovení o smluvní pokutě považoval za platně sjednané, a proto ji přiznal. Tvrzení žalované, že nebylo doloženo vyúčtování služeb, a že proto neplatila, obecný soud nepřisvědčil, protože ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná je povinna hradit odebrané energie na základě zálohových a konečných faktur. Rozsudek soudu prvního stupně byl doplněn usnesením č. j. 13 C 255/2003-49 ze dne 21. 4. 2004, jímž bylo zastaveno řízení o smluvní pokutě za prodlení ve specifikovaných dnech.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. Namítala, že přiznání smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, protože jí nelze odepírat právo, aby se podílela na určení výše úhrady za služby, a žalobkyně (stěžovatelka) odmítala předat žalované podklady pro vyúčtování služeb. Ty jí předala až v průběhu soudního řízení, na což žalovaná reagovala okamžitým zaplacením dlužné částky. Nebyla proto v žádném prodlení. Krajský soud v Ostravě vyzval stěžovatelku, aby předložila výpis z obchodního rejstříku žalované, který je nedílnou součástí smlouvy o nájmu nebytových prostor, a aby se vyjádřila ke stavebnímu určení pronajatých prostor (č. l. 60). Po provedeném jednání Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl, a změnil rovněž výrok o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že z ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor vyplývá, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. V posuzované věci byly nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím stavebně určeny jako kanceláře, leč sjednaným účelem nájmu byl mimo jiné i nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Tento účel nájmu je v rozporu se stavebním určením pronajatých prostor a smlouva o nájmu nebytových prostor je podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. V důsledku toho pak zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty, protože smluvní pokuta je jedním ze způsobů zajištění závazku podle smlouvy a má akcesorickou povahu.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V předmětné věci odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je v takovém případě přípustné dovolání; podle §237 odst. 2 citovaného zákona je však dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že ve výroku, v němž byl rozhodnutím odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně, se jednalo o plnění nepřevyšující částku 20 000 Kč, je dovolání nepřípustné. Posledním opravným prostředkem tak bylo odvolání, které ve věci bylo řádně uplatněno. Ústavní stížnost je proto přípustná.
Dále se Ústavní soud zabýval meritorními námitkami stěžovatelky. Základní námitka směřovala proti názoru odvolacího soudu, který posoudil smlouvu o nájmu nebytových prostor, uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, jako neplatnou proto, že předmět podnikání vedlejšího účastníka (nájemce) prý neodpovídá kolaudačnímu rozhodnutí, které určilo účel pronajímaných nebytových prostor. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že v předmětu podnikání vedlejšího účastníka - nájemce je i nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a předmětné nebytové prostory jsou kolaudačním rozhodnutím určeny jako kanceláře, neshoduje se účel nájmu s vymezením v kolaudačním rozhodnutí, a proto je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná. Stěžovatelka namítala příliš striktní a ryze pozitivistický výklad této otázky.
Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře opakovaně vyslovil, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení provedených důkazů, pokud je tento proces obecnými soudy prováděn v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v §132 o. s. ř. V předmětné věci však podle názoru Ústavního soudu vybočil odvolací soud z hranic vymezených touto zásadou. Z protokolu z jednání před odvolacím soudem (č. l. 82) je sice patrné, že odvolací soud zjišťoval, k jakému účelu byl nájem předmětných nebytových prostor dohodnut. Je pravda, že oba účastníci shodně prohlásili, že jako účel nájmu bylo dohodnuto to, co bylo zapsáno jako předmět podnikání vedlejšího účastníka v obchodním rejstříku. Dále shodně uvedli, že "nehodlají tvrdit", že by bylo požádáno o souhlas k uzavření nájemní smlouvy u příslušného orgánu obce. Shodně rovněž prohlásili, že pokud je na výpočtovém listu u způsobu využití uvedeno "kancelář", odkazuje se vlastně na určení prostor podle kolaudačního rozhodnutí a že nešlo o to, že by se tím měnil účel nájmu podle výše uvedeného vymezení. Podle přesvědčení Ústavního soudu však tyto údaje nelze přeceňovat. Je totiž zřejmé - a v tomto směru lze dát stěžovatelce za pravdu - že nákup a prodej zboží (účel nájmu) nutně vyžaduje řadu činností administrativní povahy, jež jsou zásadně vykonávány v prostorách kanceláře. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud v tomto případě náležitě nezjistil všechny okolnosti, které se týkaly využívání předmětných nebytových prostor ve vztahu k předmětu činnosti vedlejšího účastníka, který nutně je - již z povahy věci - daleko širší než pouhý nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje.
Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud porušil ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., když jí nedal možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru; to platí tím spíše, že žádný z účastníků platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor nenapadal. Z judikatury obecných soudů sice vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Ze spisu však plyne, že soud prvního stupně se zkoumáním platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor jako celku vůbec nezabýval a pozornost věnoval pouze sjednání smluvní pokuty. Za této situace neměli účastníci řízení možnost uplatnit své námitky, pokud jde o posouzení platnosti této smlouvy jako celku, a stěžovatelce tak byla odepřena možnost včas reagovat na jiný právní náhled odvolacího soudu, jímž bylo založeno rozhodnutí překvapivé (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 220/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 129).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.