ECLI:CZ:US:2006:1.US.540.05
sp. zn. I. ÚS 540/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. N., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem, se sídlem Wenzigova 2, 303 10 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 13 Nt 134/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 6 To 449/2005, za účasti Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2005, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Chomutově (dále jen "Okresní soud") ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 13 Nt 134/2005 (dále jen "usnesení Okresního soudu"), kterým byl podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 6 To 449/2005 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, v současné době je stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona, přičemž byl vzat do útěkové vazby Tvrdí, že napadená usnesení jsou velmi stručná, bez specifikace jakými důvody byly soudy obou stupňů vedeny při rozhodování o jeho vazbě. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které je "požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 in http://www.usoud.cz/).
Dále připomíná, že dle čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, přičemž nelze rozlišovat mezi občanem České republiky nebo cizincem. Není proto, dle stěžovatele, přípustné, aby rozhodnutí o vazbě bylo odůvodněno pouze tak, že žije v Německu. V této souvislosti stěžovatel namítá svoji diskriminaci jako cizince s tím, že diskriminující jednání je zakázáno čl. 42 odst. 2 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").Poukázal na právo svobody pohybu osob po území Evropské unie. Stěžovatel má za to, že mu nemůže být k tíži přičítáno občanství a bydliště v jiném členském státě. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že systém vytvořený po vydání Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a předávacích postupech mezi členskými státy EU skýtá spolehlivou možnost, jak v případě vyhýbání se kontaktu s orgány činnými v trestním řízení zajistit jeho přítomnost. Polemizuje s argumentací soudů, pokud jde o absenci trvalého bydliště. Nepopírá, že v České republice trvalé bydliště nemá, avšak poukazuje na to, že trestní řád výslovně neuvádí, že by se muselo jednat o stálé bydliště na území České republiky. Dle stěžovatele, pokud by se muselo jednat vždy o podmínku stálého bydliště na území České republiky, aniž by musely pro uvalení vazby či její další trvání existovat další konkrétní důvody, znamenalo by to prakticky povinnost na každého, ať již českého státního občana nebo cizince, s bydlištěm mimo území České republiky, uvalit vazbu.
Dále uvádí, že obecné soudy dovozují z absence trvalého bydliště a z toho, že žije v Německu, nebezpečí, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání. Dle stěžovatele chybí konkrétní důvody, z nichž by tyto obavy vyplývaly. Stěžovatel tvrdí, že nechce do Německa uprchnout, ale pouze se pochopitelně navrátit do svého trvalého bydliště. Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 347/96, dle kterého v tak závažné věci, jako je rozhodnutí o vazbě, nelze vycházet jen z možného abstraktního nebezpečí.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyjádřené v čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Rovněž byl dle jeho názoru porušen zákaz diskriminace stanovený v čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu a čl. 42 odst. 2 Listiny a navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že napadená usnesení jsou odůvodněna dosti stručně, avšak se nedomnívá, že by byla odůvodněna natolik stroze, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že v nich absentují důvody, kterými byly obecné soudy vedeny při svém rozhodování. Z jejich obsahu je zřejmé, z čeho obecné soudy při svém rozhodování vyšly, včetně absence trvalého bydliště stěžovatele.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že při vzetí do vazby došlo k jeho diskriminaci jako cizince, protože bylo přihlédnuto k tomu, že žije v Německu. Obecné soudy při rozhodování o návrhu na vzetí do vazby hodnotí skutečnosti relevantní pro posouzení odůvodněnosti obavy z následků uvedených v písm. a) - c) §67 trestního řádu. V případě útěkové vazby je třeba uvážit, mimo jiné, reálné možnosti útěku i okolnosti týkající se osoby obviněného, včetně jeho osobních a rodinných poměrů (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, díl I, str. 455). Podstatné při určení okruhu skutečností, které je třeba při rozhodování o vazbě zvážit, je to, zda daná skutečnost má reálnou vypovídací hodnotu pro posouzení toho, zda byly naplněny předpoklady stanovené trestním řádem. Pokud obecné soudy při posuzování okolností svědčících o možnosti útěku stěžovatele vzaly v úvahu jeho vazby v Německu, pak dle Ústavního soudu postupovaly v rámci ustanovení trestního řádu a nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní poukaz stěžovatele na možnost zajištění jeho přítomnosti pomocí evropského zatýkacího rozkazu. Pro naplnění podmínek vyžadovaných §67 trestního řádu k vzetí do vazby je podstatná důvodná obava, že se obviněný dopustí některého z jednání uvedených pod písm. a) - c). Není nutné zkoumat, nakolik je následek plynoucí z takovéhoto jednání následně kompenzovatelný právními nástroji, které má stát k dispozici. Jinak řečeno, je třeba se zabývat možností útěku obviněného, nikoliv možností jeho chycení v případě, že uteče. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že Spolkový ústavní soud dne 18. července 2005 shledal, že evropským zatýkací rozkaz (EuHbG) nevyhovuje požadavkům kladeným německou ústavou.
Ústavní soud neshledává ústavní stížnost opodstatněnou ani pokud jde o názor stěžovatele, že pod pojmem trvalé bydliště v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu je třeba chápat i stálé bydliště mimo území České republiky, protože opačný výklad by znamenal automatickou vazbu všech osob, které na území České republiky bydliště nemají. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není výklad podústavního práva. Samotné zpochybnění výkladu jednoduchého práva, provedeného orgány k tomu oprávněnými, není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Dále je třeba uvést, že závěry stěžovatele jsou nesprávné, neboť vazba je opatřením fakultativním; soud může shledat důvod vazby a přesto do ní nemusí obviněného vzít (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, díl I. str. 451). Obecné soudy při rozhodování o vazbě hodnotí všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě vyjádřené v důvodech vazby, tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru.
Nelze také přisvědčit názoru stěžovatele, že chybí konkrétní důvody, z nichž by vyplývaly obavy, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání, když obecné soudy vycházejí z absence trvalého bydliště a z toho, že žije v Německu. Právě tato absence trvalého bydliště v České republice a úmysl vycestovat do Německa patří mezi ty konkrétní důvody, jejichž neexistenci stěžovatel namítá (srovnej též §67 písm. a) trestního řádu). Ústavní soud dodává, že výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
K vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková), Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a) trestního řádu. Požadavek jistoty (bez důvodných pochybností) není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný uprchne, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) trestního řádu.
Ústavní soud se konečně zabýval stěžovatelovým poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 347/96. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že skutečnost, "že je obžalovaný cizím státním občanem sama o sobě vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna." Ústavní soud shledává, že tento odkaz stěžovatele není na místě, neboť v posuzované věci se jedná o odlišnou situaci. Obecné soudy ve svých rozhodnutích kladly důraz nikoliv na fakt, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, ale na to, že v České republice není vázán k žádnému konkrétnímu místu. Stěžovatel nadto sám dává najevo, že z České republiky hodlá vycestovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu