ECLI:CZ:US:2006:1.US.540.06
sp. zn. I. ÚS 540/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Markétou Brunovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 540/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 1 To 28/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 39 T 21/1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci, v níž byl shledán vinným spácháním pokusu trestného činu zkrácení daně poplatku a jiné povinné platby (§8 odst. 1 k §148 odst. 2 a 4 tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeny měly být i čl. 38 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ústavní stížnost splňovala podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ("čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy") tím, že řízení zatížily průtahy, a to zejména dvouletou nečinností v době následující po podání obžaloby. Poté několik let probíhalo hlavní líčení s nepřiměřenými prodlevami mezi jednotlivými úseky. Stěžovatel zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, jakož i na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP), vztahující se k průtahům v řízení (v rozhodnutí Pretto proti Itálii měla údajně být vymezena maximálně šestiletá délka trestního řízení, která dle rozhodnutí Neumeister proti Rakousku počíná běh zahájením trestního stíhání; přitom v rozhodnutí Tomasi proti Francii ESLP neakceptoval téměř šestiletou délku řízení, k níž stěžovatel přispěl jen zanedbatelně; ve věci Abdoella proti Nizozemí ESLP neakceptoval desetiměsíční nečinnost "orgánů činných v trestním řízení" a ve věci Pierazzini proti Itálii označil za zcela nepřípustnou devítileté trvání trestního stíhání a konečně stěžovatel připomněl, že ve věci Barfuss proti ČR ESLP považoval za nepřiměřené šesti až osmiměsíční intervaly mezi jednotlivými úseky hlavního líčení). Stěžovatel dále namítl, že navrhl důkaz "zjištění a zdokumentování cesty kamionů pomocí výslechu řidičů [cestujících] do Ruska" a zjištění objemu zboží a jeho prodejní ceny v Rusku, avšak soudy se s tímto důkazním návrhem řádně nevypořádaly, neboť jej "účelově odmítly", čímž zkrátily stěžovatelovo právo na obhajobu a porušil i výhradu zákona stanovenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 39 T 21/1998, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně poplatku a jiné povinné platby dle ust. §8 odst. 1 k §148 odst. 2 a 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, jakož i trest zákazu podnikání (koupě zboží za účelem dalšího prodeje) na dobu čtyř let.
Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 1 To 28/2005, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud rozsudek nalézacího soudu zrušil jen ve výroku o trestu, a poté snížil trest odnětí svobody na tři roky, a jeho výkon odložil na zkušební dobu čtyř let. Stěžovateli vedle shora zmíněného trestu zákazu činnosti uložil i peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Trest odnětí svobody byl snížen poukazem na neakceptovatelnou délku řízení.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 540/2006, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele, které se soustřeďovalo na otázku uložených trestů a na nesplnění stěžovatelem tvrzené povinnosti zastavit řízení, Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel.
V ústavní stížnosti stěžovatel neuváděl nic, co by mělo ústavně právní relevanci. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítal neprovedení jím navrženého důkazu výslechem řidičů kamionů jedoucích do Ruska. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by proti tomuto tvrzenému pochybení brojil v rámci opravných prostředků, které měl v řízení před obecnými soudy ve své dispozici. Z rozsudku Krajského soudu v Brně nadto vyplývá (str. 13, odst. 2), že další osud zboží nebyl relevantní z hlediska závěru, že došlo k dokonání pokusu trestného činu. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich postup není v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 33, str. 377).
Zásadní námitkou stěžovatele byla námitka porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení. Tento zásah měly podle jeho názoru obecné soudy zhojit pouze zastavením trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Tato námitka postrádá opodstatnění, neboť k tomuto typu zásahu do práva na spravedlivý proces v trestním řízení se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 31. 3. 2005, kdy konstatoval, že: "Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody... je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti)." (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/05 publikovaný na www.judikatura.cz nebo ve Sb. n. u., sv. 36, str. 707),
Z intencí tohoto nálezu vycházel i Vrchní soud v Olomouci (srov. str. 11 a 12 jeho rozsudku), který konstatoval (cit. rozsudek str. 11 nahoře), že celková doba řízení neodpovídala požadavkům, které jsou kladeny na orgány činné v trestním řízení z hlediska garancí obsažených v Listině. Proto byl uložený trest odnětí svobody snížen, a nahrazen trestem podmíněným. K tomuto postupu nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, zvláště když stěžovatel sám v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně zůstává neproporcionálním i onen snížený trest ve smyslu struktury uvedené v citovaném nálezu.
Stanovisko Vrchního soudu podpořil i Nejvyšší soud ČR a potud se Ústavní soud s jeho názorem na nutnost zohlednění vztahu mezi délkou trestního řízení a jeho výsledkem může spokojit. Obecně, nikoli z pohledu této věci, však Ústavní soud nemůže akceptovat tu část odůvodnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR, str. 4 dole), v níž je tvrzeno: "V uvedeném se Nejvyšší soud ČR opírá též o obecně akceptované stanovisko spočívající v tom, že pokud již řízení meritorně proběhlo, musí být meritorně rozhodnuto a pokud bylo meritorně rozhodnuto, nelze takové rozhodnutí zrušit pouze pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě." Tento názor obecně nemůže obstát, neboť základní právo na fair proces stojí výše, než trestně právní doktrína, která vždy musí být formulována s respektem k základním právům a svobodám, jinak neobstojí.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu