ECLI:CZ:US:2006:1.US.553.04.1
sp. zn. I. ÚS 553/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, v části týkající se stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1523, byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písmeno b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let.
Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro jeden dílčí útok podvodu. Odvolání proti odsuzující části rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.6.2003, sp.zn. 12 To 539/2002, zamítnuto. Zprošťující část rozsudku nabyla právní moci. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním podle §265b odst. 1 písmeno e) tr. řádu, které však Nejvyšší soud odmítl.
Porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud porušil svou přezkumnou povinnost, především povinnost zjistit, zda byla šetřena všechna práva stěžovatele, zda dokazování bylo úplné a zda skutkové závěry, které soud I. stupně učinil, jsou v souladu s důkazy, které před ním byly provedeny. Podle stěžovatele zprošťujícím výrokem soudu I. stupně, který nabyl právní moci, byla vytvořena překážka rei iudicatae; odvolací soud měl odsuzující rozsudek ve výroku o vině trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv, spáchanými v jednočinném souběhu se skutkem, pro nějž byl zproštěn obžaloby, zrušit a zprostit jej v tomto rozsahu obžaloby. Soud měl aplikovat na předmětný případ ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, z něhož plyne, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Podle stěžovatele na jeho případ nelze aplikovat ustanovení podle §11 odst. 2 tr. řádu. Soudy totiž nesprávně posoudily otázku, zda ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu, účinné od 1.1.2002 - jež nebrání trestnímu stíhání, i když existuje důvod jeho nepřípustnosti podle §11 odst. 1 trestního řádu u některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu - lze vztáhnout i na případy, kdy o části pokračujícího trestného činu bylo pravomocně rozhodnuto po 1.1.2002, i když se skutek stal před 1.1.2002.
Uvedená ustanovení trestního řádu mají prý totiž nejen procesní účinky, nýbrž i významné důsledky hmotněprávní. Stěžovatel zde odkázal na ust. §16 odst. 1 tr. zákona, podle něhož pozdější zákon lze použít pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější ve srovnání s trestním zákonem, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Z výše uvedeného vyplývá, že znění trestního zákona před 1.1.2002 bylo pro stěžovatele příznivější a proto měla být věc posouzena podle tohoto znění, kdy byla vytvořena překážka věci pravomocně rozsouzené.
Podle stěžovatele byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, proto, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Krajský soud v Hradci Králové měl v odvolacím řízení dotčenou část rozsudku zrušit ve všech výrocích týkajících se osoby stěžovatele a nově měl rozhodnout jen o zbytku obžaloby, týkajícího se trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Z rozhodnutí dovolacího soudu nepřímo vyplývá, že procesní předpis platný v době rozhodování má vyšší právní sílu než předpis hmotněprávní.
Stěžovatel vyslovil i domněnku, že uváděné porušení ústavních práv obecnými soudy má svou příčinu v porušení čl. 24 Listiny, neboť přístup soudů byl ovlivněn jeho příslušností k rómskému etniku.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že rozsudkem Okresního soudu v Pradubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1543, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.6.2003, sp.zn. 12 To 539/2002, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil (toliko) napadené usnesení Nejvyššího soudu v části týkající se stěžovatele. Zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, ani zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nenavrhl. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu, který mu byl uložen.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 24/2002, vedený u Okresního soudu v Pardubicích. Zjistil, že stěžovatel byl (spolu s F. Z.) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1543, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písmeno b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu ust. §8 odst. 1 tr. zákona, trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a stěžovatel sám i trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně, potvrzených soudem odvolacím, se stěžovatel (spolu s F. Z. a J. B.) uvedených trestných činů dopustil tím, že v průběhu měsíce června roku 2000 J. B. vyhotovil na žádost stěžovatele fotografie ve formátu na průkazy, stěžovatel od něj tyto fotografie převzal a obstaral mu padělané občanské průkazy na různá jména. Tyto průkazy použil J. B. k založení účtů u některých bank. Obžalovaní ve dnech 15.8., 16.8. a 21.8.2000 podali na poště v Chrudimi a Heřmanově Městci celkem 95 balíkových zásilek na dobírku určených odběratelům, kteří si na základě jejich inzerátů v časopisu Anonce a v inzertní rubrice na Internetu (po telefonické domluvě se stěžovatelem) objednali zaslání mobilních telefonů Nokia, přičemž obžalovaní zásilky naplnili bezcennými předměty. Celková hodnota zásilek činila 1.054.000,- Kč.
Stěžovatel byl však (spolu s F. Z.) podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby v té části, kde se mu kladlo za vinu, že po telefonické nabídce dne 3.7.2000 kolem 18. hodiny pod záminkou prodeje levných mobilních telefonů vylákal na V. F. finanční částku 10.000,- Kč, aniž by mu požadované zboží předal. Zproštění obžaloby soud opřel o závěr, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě stěžovatel.
Rozsudek napadli odvoláním jak oba obžalovaní, tak státní zástupce. Krajský soud v Hradci Královém usnesením ze dne 18.6.2003, čj. 12 To 539/2002-1671, je však jako nedůvodná zamítl.
Proti usnesení o zamítnutí odvolání podal stěžovatel dovolání s poukazem na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Zprošťujícím výrokem, který před soudem I. stupně nabyl právní moci, byla prý vytvořena překážka rei iudicatae a odvolací soud měl odsuzující rozsudek ve výroku o vině trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv, spáchaných v jednočinném souběhu se skutkem, pro nějž byl zproštěn obžaloby, zrušit, neboť jeho postihu bránilo ust. §11 odst. 1 písmeno f) tr. řádu. V tomto kontextu odmítl aplikaci §11 odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, odmítl. Uvedl, že podstatou jeho námitek je tvrzení, že jeho trestní stíhání v posuzovaném případě skončilo jeho odsouzením za 95 dílčích útoků pokračujícího trestného činu v rozporu se zákonem, neboť soudy obou stupňů proti němu vedly řízení i v době, kdy tomu bránila překážka věci rozsouzené, vytvořená pravomocným zproštěním obžaloby pro jeden z dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu.
Podle Nejvyššího soudu z ust. §16 odst. 1 tr. zákona vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení upravuje časovou účinnost trestního zákona jako hmotněprávního předpisu. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, pro který byl stěžovatel postaven před soud, pozdější právní úpravou nedotčena. Oproti stavu v době spáchání trestného činu se nezměnilo ani hmotněprávní ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona o pokračování v trestném činu.
Nejvyšší soud dodal, že při aplikaci procesního předpisu postupují orgány činné v trestním řízení podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). Vzhledem k tomu, že k rozhodování soudu došlo již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., bylo vyloučeno, aby pravomocné procesní rozhodnutí učiněné po novele mohlo ve vztahu k části dílčích útoků daného pokračujícího trestného činu vyvolat účinek spočívající v překážce rei iudicatae. Tuto otázku řešila i judikatura (viz rozhodnutí č. 49/2002 Sb. rozh.). Ve vztahu k posuzované věci je rozhodující, že soud prvního stupně nerozhodoval o zproštění stěžovatele obžaloby ohledně jednoho dílčího útoku pokračujícího trestného činu rozsudkem před 1.1.2002, ale po tomto datu, za účinnosti nové právní úpravy.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci obsaženou v jeho dovolání, na kterou Nejvyšší soud podrobně reagoval. Jádrem ústavní stížnosti je polemika s důsledky, jež plynou z aplikace ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud při použití daného ustanovení vyšel z dikce tr. řádu, z úmyslu zákonodárce, vyjádřeného v důvodové zprávě k novele tr. řádu, jakož i ze své ustálené judikatury.
Vyjádření podal i Krajský soud v Hradci Králové, který však pouze konstatoval, že podle jeho názoru k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
Vyjádření Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasláno k případné replice právnímu zástupci stěžovatele, který k nim však žádné stanovisko nezaujal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
To, že s právním závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se stěžovatel neztotožní s právním posouzením věci, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy).
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti výkladu ust. §11 tr. řádu, tedy proti výkladu jednoduchého práva. Interpretace obyčejného práva však zpravidla nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavně zaručených subjektivních základních práv stěžovatele. Tak tomu však podle přesvědčení Ústavního soudu není. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém uvedený soud zdůvodnil, proč neshledal v postupu obecných soudů porušení stěžovatelových práv a proč je třeba ve stěžovatelově případě aplikovat ust. §11 odst. 2 tr. řádu v platném znění. Napadené rozhodnutí je jasné, logické, podrobně odůvodněné, velmi přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska je plně přijatelné. Proto Ústavní soud na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje.
V předmětné věci Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Tento závěr se týká i citovaných usnesení Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové, jejichž zrušení stěžovatel nenavrhl a požadoval toliko vyslovení akademického výroku konstatujícího porušení jím tvrzených základních práv. Jeho argumentace však i zde obsahově směřovala toliko proti údajné nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu, která, jak již Ústavní soud uvedl, je ústavně plně konformní.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že došlo k porušení čl. 24 Listiny, neboť přístup soudů byl ovlivněn jeho příslušností k rómskému etniku, z předmětného spisu žádný podobný závěr nevyplývá a stěžovatel v tomto směru Ústavnímu soudu žádný důkaz nenabídl. Ústavní soud proto musel i tuto námitku odmítnout.
Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody, do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti, sdílí osud podané ústavní stížnosti, takže při jejím odmítnutí nebylo třeba zvláštním výrokem usnesení o odmítnutí tohoto návrhu rozhodovat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006