ECLI:CZ:US:2006:1.US.56.06
sp. zn. I. ÚS 56/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2005, čj. 24 Co 406/2005-557, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9.5.2005, čj. P 197/2000-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že uvedenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv daných čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práv jeho nezletilých dětí daných čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Svou ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody:
Stěžovatel poté, co jeho manželka se dvěma nezletilými dětmi opustila společnou domácnost, podal dne 27.11.2000 Okresnímu soudu v Rakovníku návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Současně podala obdobný návrh jeho manželka. Až pět měsíců po podání návrhu provedl okresní soud prvé jednání ve věci. Dne 9.5.2005 soud vyhlásil částečný rozsudek, kterým obě nezletilé děti svěřil do výchovy matce a to jak pro dobu před rozvodem, tak pro dobu po rozvodu. Rozhodl dále o rozsahu styku stěžovatele s oběma dětmi. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze částečně změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku týkajícího se styku stěžovatele s dětmi, jinak jej potvrdil.
K zásahu do výše uvedených základních práv mělo dojít tím, že v řízení byla zvýhodněna matka nezletilých dětí, která bez dohody se stěžovatelem změnila jejich bydliště a bránila jim ve styku s otcem, čímž došlo k narušení vztahu mezi dětmi a jím. Výrazně se na celé věci podílely i průtahy v řízení před soudem I. stupně. Těchto průtahů soud využil k odůvodnění svého konečného závěru, že "nenašel důvod, proč by současný stav, který trvá skoro již pět let, tedy výchovné prostředí u matky, měl měnit a obě děti, případně jedno z nich nyní svěřit do výchovy otce". Ve věci byly ustanoveny dvě znalkyně. Jejich posudek se však pohyboval v intencích dosavadní soudní praxe, došel k závěru, že oba rodiče jsou zásadně způsobilí k výchově dětí, leč s blíže nespecifikovaným odkazem na nižší empatii otce preferoval matku. Posudek je prý neobjektivní. Stěžovatel navíc v řízení předložil vlastní oponentní psychologické posouzení své osoby, podle kterého se jeví jako osoba dostatečně citlivá a vnímavá se schopností plánovité a systematické výchovy nezletilých dětí. S tímto posouzením se soudy nevypořádaly. Soud I. stupně opřel své závěry výhradně o to, že není možné zasahovat do již delší dobu existujícího statu quo. Ani odvolací soud se alternativou svěřit jedno či obě děti do péče otce nijak detailně nezabýval, pouze bez bližšího odůvodnění nepovažoval za prospěšné jejich případné rozdělení. Soudy se opíraly o znalecký posudek, který však již v době ústního jednání před odvolacím soudem byl značně zastaralý a proto se stěžovatel domáhal jeho doplnění, čemuž nebylo vyhověno.
Stěžovatel se domnívá, že pokud objektivní důkazy i indicie naznačovaly, že oba rodiče jsou si zásadně, pokud jde o výchovné schopnosti, rovnocenní, byla dána přednost matce jen s ohledem na její pohlaví. Tím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a zákaz diskriminace z důvodu pohlaví.
Podle stěžovatele soudy nedostatečně posoudily všechny potřebné faktory, jež měly vliv na to, které výchovné prostředí (zda u otce či u matky) je pro děti vhodnější. Nezabývaly se tím, že matka opakovaně bránila styku stěžovatele s dětmi.
Stěžovatel dále shledal ve výchově dětí u matky výrazné závady, na které opakovaně upozorňoval. Byla s ním u opatrovníka v tomto směru sepsána řada protokolů, všechny však nebyly založeny do soudního spisu. Dodal, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou velmi kusá a nezabývají se problematikou v potřebné šíři. Stěžovateli nebyla dána možnost nechat některé důkazy přezkoumat; to platí zejména o jeho návrhu na doplnění znaleckého posudku, který byl v době rozhodování neaktuální a soudy navíc rozhodovaly v nepřiměřeně dlouhé době.
Pokud jde o dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, odkázal stěžovatel na odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů ve věci I. ÚS 48/04, které prý jeho argumentaci zcela podporuje.
Proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2005, čj. 24 Co 406/2005-557, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9.5.2005, čj. P 197/2000-510, zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 197/2000, vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Zjistil, že dne 28.11.2000 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Rakovníku návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým s návrhem na vydání předběžného opatření, ve kterém žádal, aby nezletilé děti - V. a E. - byly svěřeny do výchovy a výživy otce. Dne 7.12.2000 podala matka dětí soudu návrh na vydání předběžného opatření, aby obě děti, které má dosud ve své péči, byly svěřeny do její výchovy. V průběhu řízení soud několikrát upravil na základě návrhů na předběžná opatření styk otce s nezletilými dětmi (zpravidla po dobu dovolené - viz např. čl. 149, 168, 222, 236, 309, 331, rozhodnutí v pomocných spisech atd.). Opatrovníkem dětí byl ustanoven Městský úřad v Rakovníku. V průběhu soudního řízení se stěžovatel několikrát obrátil na opatrovníka s podáními, ve kterých si stěžoval na to, že mu matka dětí s nimi znemožňuje styk (viz např. čl. 255, 401, 406, 407, 409, přílohy spisu), popř. že v jejím způsobu výchovy dětí spatřuje chyby.
Při jednání soudu dne 18.2.2002 se k důkazu četla zpráva o klinicko-psychologickém vyšetření otce (stěžovatele), zpracovaná na jeho žádost PhDr. Vladimírem Fiedlerem, klinickým psychologem dne 12.12.2000 (č.l. 112, zpráva je ve spisu jako příloha č. 12). Ze zprávy vyplývá, že stěžovatel projevuje schopnost plánovité a systematické výchovy nezletilých dětí spolu se schopností porozumění jim; úroveň jeho výchovných a pečovatelských schopností a vlastností lze hodnotit jako velmi dobrou.
Z podnětu soudu byl dne 14.5.2004 vypracován znalecký posudek soudních znalkyň PhDr. I. Strobachové, znalkyní z oboru školství, kultura, speicální psychologie, a MUDr. M. Holeňovou, znalkyní z oboru psychiatrie se zaměřením na na psychiatrii dětí a mladistvých. Znalkyně dospěly k závěru, že oba rodiče mají k dětem hluboký pozitivní vztah. Obě děti mají blízko k matce. Syn V. má k otci ambivalentní vztah s převahou negativních vazeb, dcera E. otce neodmítá, ale nemá k němu vazby konkurující s vazbami na matku. Rozdělení dětí není vhodné. Posudek byl doplněn výslechem znalkyně PhDr. Strobachové dožádaným soudem - Obvodní soud pro Prahu 2 - za přítomnosti otce i matky dne 14.2.2005 (č.l. 440).
Napadeným rozsudkem ze dne 9.5.2005, čj. P 197/2000-510, rozhodl Okresní soud v Rakovníku tak, že se obě nezletilé děti pro dobu před rozvodem rodičů i po rozvodu svěřují do výchovy matce. Soud zároveň upravil styk otce s nezletilými děti pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu. Rozsudek odůvodnil tím, že rodiče nezletilých nežijí ve společné domácnosti; děti žijí s matkou, dobře prospívají, s otcem se stýkají na základě celé řady usnesení o předběžném opatření ve věci styku otce s nezletilými. Od podání návrhů rodičů na úpravu práv k dětem se vztahy rodičů nezměnily. Rodiče stále se nemohou dohodnout na nejelementárnějších záležitostech týkajících se jejich nezletilých dětí, stále podávají soudu návrhy na vydání předběžného opatření a proti každému rozhodnutí soudu I. stupně se odvolávají. Vztah nezletilé E. k otci je dobrý, postupem času se zintenzivnil a prohloubil. Rovněž vztah nezletilého V. k otci se vyvíjel. Z počátku odmítal k otci jezdit, při výslechu však uvedl, že by se s otcem rád stýkal, ale byl by s ním rád hlavně sám, bez otcovy přítelkyně. Soud zjistil, že oba rodiče mají k oběma dětem hluboký vztah, nezletilý V. má blízko k matce, chce u ní zůstat, k otci takový vztah nemá. Rovněž nezletilá E. má blízko k matce, otce sice neodmítá, ale nemá k němu vazby konkurující s vazbami k matce. Otec je schopen poskytnout dětem podnětné prostředí díky své rozvinuté zájmové činnosti. Vzhledem ke své rigiditě a neschopnosti dostatečné empatie však není schopen vnímat celou šíři zájmů, citových potřeb a přání dětí. Matka je empatická, dobře zajišťuje citové zázemí pro obě děti, s výchovou jí pomáhá její matka a druh matky. Matka dovede dobře odhadnout možnosti dětí a přizpůsobuje tomu i své nároky. Rovněž kolizní opatrovnice navrhla obě děti svěřit do výchovy matky.
Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 27.10.2005, čj. 24 Co 406/2005-557, tak, že nepatrně změnil rozsudek soudu I. stupně, pokud se týká výroku o styku otce s nezletilým synem a jinak rozsudek potvrdil. Rozsudek odůvodnil tak, že po stránce skutkové dospěl soud I. stupně na podkladě provedeného dokazování správně k závěru, že rodiče přestali vést společnou domácnost, matka podala návrh na rozvod manželství s otcem nezletilých, na úpravě výchovy a styku s dětmi se rodiče neshodli. Byly proto splněny podmínky pro úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu před rozvodem manželství rodičů, jakož i po dobu po rozvodu. Pokud soud rozhodoval částečným rozsudkem pouze o výchově a úpravě styku (a nikoliv o výživném), tento postup zákonu neodporuje. Soud správně uzavřel, že oba rodiče mají dobrou výchovnou způsobilost (jak po stránce osobní péče, tak po stránce materiálního zabezpečení). Oba nezletilí bydlí s matkou. Nezletilý V. má nyní bližší vztah k matce než k otci, přičemž vztah nezletilé E. k otci se v poslední době prohloubil. I dle názoru odvolacího soudu je v zájmu nezletilých, aby byli pro dobu před i po rozvodu svěřeni do výchovy matky. Případné rozdělení dětí by prý nebylo prospěšné jejich zájmům. Pokud otec namítal, že s ohledem na časový odstup od podání písemného znaleckého posudku měl být vypracován znalecký posudek doplňující, nepovažuje odvolací soud tuto námitku za důvodnou. Ve shodě s názorem znalkyň a soudu I. stupně má za to, že tento nový, další znalecký posudek by závěry původního posudku ani v otázce výchovy ani v otázce styku zásadně nezměnil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv a základních práv svých dětí, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti závěrům, které vyvodily soudy z provedeného dokazování, namítá, že rozhodovaly velmi dlouho a že nedoplnily znalecký posudek, jak navrhoval.
K uvedeným námitkám Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z něj vyplývá, že zejména soud I. stupně se velmi podrobně zabýval otázkou schopností obou rodičů zabezpečit výchovu dětí. Provedl v tomto směru řadu důkazů, přihlédl ke stanovisku opatrovníka i ke znaleckému posudku. Vyslechl rovněž nezletilého syna V. a vzal v úvahu i jeho názor. Jestliže se nakonec přiklonil k tomu, aby děti byly svěřeny do péče matky, nestalo se tak z důvodu pohlaví, jak uvádí stěžovatel. Soud své rozhodnutí náležitě zdůvodnil a nelze je považovat za diskriminační.
Pokud se v této souvislosti stěžovatel dovolává odlišného stanoviska soudkyně Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů v jiné věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 48/04, jednalo se v ní o střídavou péči o nezletilé dítě, kterou navrhoval jeden z rodičů. Obecné soudy návrhu na střídavou péči nevyhověly, neboť nebyl splněn základní předpoklad takové péče - schopnost spolupráce rodičů. Dcera byla proto svěřena do péče matky a soud upravil styk otce s dítětem. Uvedené odlišné stanovisko JUDr. Janů poukazuje v této souvislosti na povinnost soudů sledovat při rozhodování především zájmy dítěte. Stanovisko vytýká obecným soudům, že nezaměřily dostatečným způsobem dokazování a z něho vyvozované právní závěry na schopnost každého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, čímž zůstalo mimo jejich pozornost ustanovení, které je klíčové, pokud jde o naplnění Úmluvy o právech dítěte. Z těchto důvodů nemohly ani zjistit, který z rodičů otevírá v zájmu dítěte větší výchovný prostor druhému rodiči (za předpokladu, že oba mají o výchovu zájem a jsou k ní způsobilí). Zájmem dítěte je nepochybně, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že toto odlišné stanovisko reaguje - ze svého pohledu - toliko na konkrétní situaci ve věci I. ÚS 48/04 a na souzený případ přímý dopad nemá. Ostatně ani sám nález sp.zn. I. ÚS 48/04 (k němuž bylo uvedené odlišné stanovisko připojeno) není se závěry napadených rozsudků obecných soudů v rozporu.
Pokud jde o citovaný znalecký posudek, soud jej doplnil výslechem znalkyně za přítomnosti obou rodičů, kteří mohli znalkyni klást otázky, čehož také využili. Další doplňování posudku pak již považoval za nadbytečné. Je pravda, že ani soud prvého stupně ani soud odvolací se v odůvodnění svých rozhodnutí nezmínily o Zprávě o klinicko-psychologickém vyšetření stěžovatele (dále jen "Zpráva"), která byla čtena k důkazu při jednání dne 18.2.2002. Výtce stěžovatele je třeba v tomto bodě přiznat jistou míru oprávnění (viz níže). Nelze však na druhé straně opominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu relevantní, že posudek znalkyň, o který soud opřel své rozhodnutí, není s uvedenou Zprávou v zásadním rozporu. Znalecký posudek shodně s touto Zprávou uvádí, že stěžovatel je schopen výchovy nezletilých dětí. Soud tuto Zprávu znal, v protokolu z jednání dne 18.2.2002 (č.l. 112) ji citoval, leč v rozsudku se o ní nezmiňuje. To je nepochybně vada, leč nikoli natolik závažná, že by ovlivnila spravedlnost procesu jako celku. Rozhodnutí soudu o svěření dětí do výchovy matky totiž z ústavněprávního pohledu obstojí na základě dalších nezpochybněných skutečností, především znaleckého posudku a výslechu nezletilého 15letého syna V. I Ústavní soud proto usuzuje, že všechny provedené důkazy, jež nejsou rozporné, byly pro rozhodnutí obecných soudů důkazy dostatečnými.
Obecný soud pak zhodnotil provedené důkazy v souladu s ust. §132 o.s.ř. a své rozhodnutí, že se nezletilé děti svěřují do péče matky, náležitě odůvodnil (čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Zároveň upravil i styk druhého z rodičů (stěžovatele) s dětmi tak, aby byl zajištěn jeho vliv na výchovu nezletilých dětí (čl. 14 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu; Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv účastníků řízení. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, neboť vzaly v úvahu především zájmy nezletilých dětí. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry, jež soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení namítaných ustanovení Listiny, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani Úmluvy o právech dítěte, zjevně nedošlo.
Je pravda, že řízení trvalo relativně dlouhou dobu (cca 5 let), což opticky vzbuzuje dojem, že v řízení byly průtahy. Je však třeba vzít v úvahu, že soud nebyl po tuto dobu nečinný, i to, že se na délce jednání výrazně podíleli také oba rodiče, neboť v jeho rámci podali cca 12 návrhů na vydání předběžného opatření a proti rozhodnutí o něm vždy bylo podáno odvolání. Délka řízení však neměla vliv na ústavnost napadených soudních rozhodnutí. Ústavní soud také přihlédl k tomu, že soud průtahy v řízení již odstranil a ve věci rozhodl.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
František Duchoň
předseda senátu