ECLI:CZ:US:2006:1.US.562.05
sp. zn. I. ÚS 562/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Slezská 1129, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2004, čj. 10 Co 1237/2004 - 150, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 13. 8. 2004, čj. 2 D 705/2003 - 116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud").
Podle stěžovatele tato rozhodnutí zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také do jeho práv zakotvených v čl. 11 Listiny. Podle stěžovatele obecné soudy, při rozhodování o dědictví po jeho otci (dále jen "zůstavitel"), rozhodly chybně, protože do zůstavitelova majetku patřila rovněž ideální polovina nemovitosti, kterou zůstavitel nabyl společně se svou družkou. Podíl stěžovatele na nemovitosti by tak měl činit ideální 3/4, a nikoli pouze ideální 1/2 . Naopak soudy nesprávně do dědictví zahrnuly přístřešek postavený stěžovatelem u zmíněné nemovitosti.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že okresní soud usnesením ze dne 13. 8. 2004, čj. 2 D 705/2003 - 116, mj. potvrdil, že dědictví po zůstaviteli, sestávající z věcí nemovitých - jedné ideální poloviny domu a pozemků ve Valašském Meziříčí, movitých věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných, nabyl stěžovatel.
K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2004, čj. 10 Co 1237/2004 - 150, usnesení okresního soudu potvrdil jako věcně správné .
Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 2005, čj. 30 Cdo 1267/2005 - 179, jako nepřípustné.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281).
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel polemizuje se závěrem okresního a krajského soudu, týkajícím se interpretace podústavního práva. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecného soudnictví (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 238/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, nález č. 101, str. 69]) a k posuzování interpretace podústavního práva, provedeného obecnými soudy, přistupuje pouze za splnění zcela specifických a výjimečných podmínek (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98, str. 17] ).
Právní názor, podle něhož majetek, nabytý kterýmkoli z partnerů za trvání poměru druha a družky, je v podílovém spoluvlastnictví těchto dvou osob, prezentoval stěžovatel již v řízení před okresním soudem. Okresní soud k tomu uvedl, že pokud družka zůstavitele nabyla kupní smlouvou jednu ideální polovinu nemovitostí, stala se výlučnou podílovou spoluvlastnicí této jedné poloviny. Krajský soud ve svém usnesení doplnil, že samotná existence svazku druha a družky automaticky neznamená, že věci, které osoby takto žijící nabudou za trvání tohoto svazku do svého vlastnictví, se stávají jejich podílovým spoluvlastnictvím. Je pouze na vůli takových osob, zda věci, které společně koupí, hodlají nabýt do svého podílového spoluvlastnictví. Z kupní smlouvy na předmětnou nemovitost nic takového nevyplynulo. Podobně potvrdil krajský soud i závěr okresního soudu ohledně přístřešku u nemovitosti, který postavil zůstavitel po skončení družského poměru s tím, že přístřešek je příslušenství věci hlavní.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatel navrhl zrušit, zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Na způsobu, jakým obecné soudy v této věci interpretovaly příslušné právní normy obecného práva, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Nejedná se ani o interpretaci svévolnou, ani extrémní, takže nutnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů, ve smyslu výše citované judikatury, zde není dána. Argumentace obecných soudů je zcela konzistentní, racionální a logicky odůvodněná, v podrobnostech lze odkázat především na odůvodnění usnesení krajského soudu. Procesní postup a aplikace podústavního práva byly ústavně souladné, nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo ani k zásahu do vlastnického práva stěžovatele, zaručeného čl. 11 Listiny.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu