ECLI:CZ:US:2006:1.US.571.06
sp. zn. I. ÚS 571/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VLTAVOTÝNSKÁ TEPLÁRENSKÁ a. s., se sídlem Týn nad Vltavou, Budějovická 82, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Český Krumlov, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006, čj. 1 Afs 69/2005 - 164, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 10 Ca 127/2001 - 117, 10 Ca 128/2001 - 55, a 10 Ca 129/2001 - 55, všech ze dne 30. 3. 2005, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích čj. 7847/120/2000, 9011/120/2000 a 11489/120/2000, všech ze dne 31. 1. 2001, a proti rozhodnutím Finančního úřadu v Týně nad Vltavou, čj. 10747/00/079970/5777, 10748/00/079970/5777 a 10750/00/079970/5777, všech ze dne 17. 5. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se domáhala zrušení tří v záhlaví označených rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta její odvolání proti třem v záhlaví uvedeným rozhodnutím Finančního úřadu v Týně nad Vltavou, o dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 1 976 130,-- Kč, za rok 1997 ve výši 1 879 410,-- Kč a za rok 1998 ve výši 1 601 600,-- Kč.
Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství byla v záhlaví označenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnuta a následně byla zamítnuta i její kasační stížnost v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle zrekapitulovala celé řízení. Její argumentace, týkající se ústavněprávní dimenze celé věci, zůstala velmi sporá. Stěžovatelka více méně pouze opakuje, že nedostala možnost vyjádřit se ke zjištěním správce daně, polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v daňovém řízení relevantní smlouva byla smlouvou o výpůjčce, a odkázala na tři vysoce obecné právní závěry Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vytýká celou řadu pochybení zejména při daňovém řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. V tomto smyslu se ovšem tyto argumenty jeví jako nesporné, neboť i Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, "že byla postupem správce daně v průběhu daňové kontroly zkrácena na svých právech. ... Ve shodě s krajským soudem však má i Nejvyšší správní soud za to, že tato pochybení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny v dostatečném rozsahu. ... vážná procesní pochybení správce daně v průběhu daňové kontroly nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť neshoda panovala nikoliv v rovině skutkové, ale v rovině právní."
Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Stěžovatelka ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, který ve své dřívější judikatuře, z níž stěžovatelka cituje, opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 45; sp. zn. III. ÚS 142/98, v téže sbírce, sv. 11, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této zásadně výlučné kompetence správního soudnictví pominula faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a konstantní judikatura). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu správní soudy v této věci dostály.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Námitky stěžovatelky v podstatě jen rekapitulují argumenty uvedené již ve správní žalobě a v kasační stížnosti, s nimiž stěžovatelka před správními soudy neuspěla. V tomto ohledu proto postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkázat, aniž by bylo třeba argumenty tam blíže rozvedené znovu opakovat. Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str.17, a další). Ústavní stížnost ostatně v podstatě ani žádné ústavně relevantní argumenty neobsahuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu