ECLI:CZ:US:2006:1.US.586.06
sp. zn. I. ÚS 586/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2004, čj. 11 C 101/2004 - 16, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, čj. 19 Co 109/2005 - 44, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2006, čj. 20 Cdo 2115/2005 - 62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jako soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba na vyloučení označené bytové jednotky z výkonu rozhodnutí, vedeného proti povinnému P.H., jejímu manželovi. Dále navrhla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, čj. 19 Co 109/2005 - 44, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen. Stěžovatelka požadovala i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2006, čj. 20 Cdo 2115/2005 - 62, kterým bylo její dovolání odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutími všech tří soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podstatou její žaloby bylo tvrzení, že je výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky (dále též "byt"), a nejde tedy o majetek, který by bylo možno postihnout exekucí, neboť povinný k bytu žádná práva nemá. Podle stěžovatelky byt nikdy nebyl součástí společného jmění manželů a navrhovala výslech své matky H. Ř., kterým chtěla prokázat, že v době, kdy na ni její matka převedla členství v družstvu (a s ním i uvedený byt), nežila s manželem, ale žila v předmětném bytě se svojí matkou. Tuto situaci chtěla vysvětlit ve své účastnické výpovědi, ale soud žádný z těchto důkazů nepřipustil a nedal stěžovatelce možnost uvést základní skutková tvrzení.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že stěžovatelka navrhovala výslech svůj a své matky pouze k prokázání okolností převodu členského podílu, a nikoliv k prokázání svého tvrzení, že s manželem dlouhou dobu nežijí, jak to vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně. Soud se s důvodem neprovedení navrhovaných důkazů dostatečně vypořádal v odůvodnění rozsudku. Důkaznímu návrhu nepředcházelo žádné tvrzení stěžovatelky, že v době převodu členského podílu v družstvu se svým manželem v předmětném bytě nežila. Naopak v žalobě bylo uvedeno, že manžel stěžovatelky P. H. je bytem na stejné adrese, jakou stěžovatelka uvedla v žalobě jako své bydliště. Rovněž v notářském zápise o dohodě o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů je uvedeno bydliště P. H. na téže adrese. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se v řízení před soudem prvního stupně ani nezmínila o tom, že se svým manželem nežije, nepovažoval za nutné se vypořádávat s obsahem dohody o převodu členských práv a povinností. S tvrzením o odděleném soužití přišla stěžovatelka až v odvolání, i když byla soudem poučena o principu neúplné apelace podle §119a OSŘ. Není pravdou, že soud znemožnil stěžovatelce uvést skutková tvrzení o odděleném soužití manželů. Naopak při jednání dal oběma stranám dostatečný prostor pro přednes jak skutkových tvrzení, tak i důkazních návrhů a závěrečných přednesů, jak to vyplývá z protokolu o jednání.
Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětný byt byl ke dni rozhodování ve společném jmění manželů a jako takový mohl být postižen exekucí. Ať už byl členský podíl v družstvu stěžovatelce prodán či darován, z hlediska kogentního ustanovení §703 ObčZ není tato skutečnost rozhodná pro vznik práva společného nájmu bytu manžely a pro vznik společného členství manželů v družstvu, neboť k tomu dochází v obou případech..
Městský soud v Praze k námitce stěžovatelky, že neprovedl navržený důkaz k jejímu tvrzení, uvedl, že toto tvrzení stěžovatelka uplatnila až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 OSŘ a zde vyjádřenou zásadou neúplné apelace. Nelze proto dovodit, že by bylo porušeno ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud k nově tvrzené skutečnosti dokazování prováděno nebylo.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti poznamenal, že ve svém usnesení podrobně uvedl důvody, proč dovolání shledal nepřípustným. Otázku, kterou stěžovatelka nabídla k posouzení, neshledal zásadně právně významnou a konstatoval, že soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení §703 ObčZ je kogentní právní normou, jejíž použití na právní poměry, které upravuje, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů právního vztahu.
Uvedená vyjádření obecných soudů byla stěžovatelce zaslána k případné replice.
Z rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka navrhla zrušit, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení blíže označeného bytu z výkonu rozhodnutí, vedeného žalovanou Frenn Trading B.V., jako oprávněnou, proti povinnému P. H. Podle odůvodnění rozsudku, okamžikem oznámení převodu členství v družstvu na stěžovatelku se stala členkou bytového družstva s právem na uzavření nájemní smlouvy. Se vznikem nájemního práva stěžovatelky k bytu, podle §703 ObčZ, vznikl společný nájem bytu manžely a též jejich společné členství v družstvu. Soud uzavřel, že předmětný byt nabyli do společného jmění oba manželé H. Převod bytu nelze kvalifikovat jako dar ve smyslu §143 ObčZ, neboť je v podstatě transformací majetkové hodnoty členského podílu v družstvu ve vlastnické právo člena družstva k bytu. Zúžení společného jmění, učiněné dohodou, nebylo, podle tehdejší judikatury, provedeno platně, neboť se týkalo jednotlivé věci, a nikoliv obecného rozsahu jmění. I kdyby bylo toto zúžení platným úkonem, nebylo by možno k němu, podle zákona o soudních exekutorech č. 120/2001 Sb., přihlížet, neboť bylo učiněno až po vzniku vymáhané pohledávky. Při zařazení předmětné bytové jednotky do exekuce postupoval soudní exekutor v souladu s §42 exekučního řádu. Nedošlo ke splnění ani jedné z podmínek pro vyloučení předmětného bytu z exekuce, stanovených v §267 odst. 1 a 2 OSŘ. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že odvolací soud vystavěl své právní posouzení na tom, že ve smyslu ustanovení §703 odst. 2 ObčZ uzavřením smlouvy o nájmu družstevního bytu vznikl nejen společný nájem, ale stěžovatelka a P. H. se stali společnými členy družstva, neboť výhrada podle §703 odst. 3 ObčZ se neuplatnila. Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení §703 odst. 2 ObčZ je kogentní. Závěr o nabytí bytu do společného jmění stěžovatelka sice zpochybnila, ale učinila tak až v odvolání, tvrzením, že s P. H., v době rozhodné pro vznik společného členství, trvale nežila. Jinými slovy, závěr o svém výlučném vlastnictví věcí vybudovala na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud převzal. Výtka, že soudy obou stupňů nezjišťovaly skutečnosti rozhodné z hlediska ustanovení §703 odst. 3 ObčZ, představuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K přípustnosti dovolání z důvodu jeho zásadního významu po stránce právní však taková argumentace vést nemůže. Neshoda vůle a projevu H. Ř. při převodu členství v družstvu na stěžovatelku má rovněž skutkový podklad. Posouzení převodu jako neplatného právního úkonu by k úspěchu vylučovací žaloby vést nemohlo. Za zásadně právně významnou nelze označit ani otázku, týkající se povahy úpravy vzniku práva společného členství manželů v družstvu. Soudní praxe je jednotná v tom, že z povahy ustanovení §703 ObčZ, jež zakotvuje - pozitivně i negativně - podmínky vzniku práva společného nájmu bytu, společného nájmu družstevního bytu a společného členství v bytovém družstvu, vyplývá nemožnost se od něj odchýlit, neboť jde o kogentní právní normu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nerespektuje přitom závěry obecných soudů, které postupovaly zcela v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku i občanského soudního řádu a celou věcí se velmi podrobně zabývaly. Stěžovatelka předložila svůj vlastní výklad dotčených ustanovení, uváděla své závěry, které jsou zcela v rozporu se skutečnostmi, plynoucími z dokazování (protokolů o jednání) před soudem prvního stupně. Pokud namítala formalistický přístup soudů, je třeba zdůraznit, že se v konkrétním případě nejedná o formalismus, ale o zákonný postup soudů v řízení, který se opíral o účastníky uváděné skutečnosti. Vzhledem k výše uvedenému se tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti jeví jako zcela účelové, vedené snahou dosáhnout úspěchu ve své věci. Ústavní stížnost pojímá jako další opravný prostředek proti rozhodnutím obecných soudů v předchozích instancích. Tím staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem.
Podle zjištění Ústavního soudu žádná základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem, v daném případě v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku i občanského soudního řádu. Na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v plném rozsahu odkázat. Ve skutečnosti, že obecné soudy stěžovatelce nevyhověly, nelze spatřovat tvrzená porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu