ECLI:CZ:US:2006:1.US.622.05
sp. zn. I. ÚS 622/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Opava, ul. 28. října 5, proti usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191, Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 197, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 6. 11. 2005, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191 (dále jen "okresní soud"), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 10. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 197, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku téhož okresního soudu ze dne 15. 8. 2002, čj. 9 C 191/2002 - 161, pro opožděnost a zamítnuta její žádost o ustanovení zástupce. Navrhla rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, kterým bylo usnesení okresního soudu ve věci samé potvrzeno.
Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že závěr obecných soudů o odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost, obsažený v napadených rozhodnutích, je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů a v žádné možné interpretaci z nich nevyplývá. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a uvedla, že v dané věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry uvedenými v obou rozhodnutích. Stěžovatelka tvrdí, že její pracovní neschopnost v době od 12. 11. 2003 do 9. 12. 2003, kterou před soudem řádně prokázala, absolutně vylučovala, aby v tomto období sepisovala odvolání proti rozsudku, kterému po právní stránce zcela neporozuměla a současně sepisovala žádost o ustanovení právního zástupce. Nebyla okresním soudem řádně poučena, kdy a jakým způsobem je možno žádat o ustanovení právního zástupce. O této možnosti se dozvěděla od třetí osoby až po skončení pracovní neschopnosti. A konečně jí nebylo řádně oznámeno uložení písemnosti na poště. Stěžovatelka zdůraznila, že její onemocnění objektivně vylučovalo možnost sehnat si informace o bezplatném právním zastoupení, učinit v tom potřebné úkony, sepisovat náročné písemnosti, včetně odvolání a dělat další věci.
Stěžovatelka se domnívá, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že krajský soud se jejím odvoláním proti rozsudku okresního soudu vůbec meritorně nezabýval a odvolání odmítl, i když pro to nebyly dány důvody. Tím, že odvolání bylo odmítnuto, stěžovatelka neměla možnost, aby její věc byla odvolacím soudem projednána. Neměla tak možnost vykonat svá práva v odvolacím řízení. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v tom, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna.
Postupem i napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 8. 2002, čj. 9 C 191/2002 - 161, bylo usnesením okresního soudu ze dne 29. 6. 2004, čj. 9 C 191/2002 - 191, jako opožděné odmítnuto a byla zamítnuta i žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Podle odůvodnění okresní soud vzal za prokázáno, že rozsudek okresního soudu byl v souladu s ustanovením §45 a násl. OSŘ zaslán stěžovatelce poštou a byl jí doručován dne 12. 11. 2003 do místa jejího bydliště. Poněvadž v době doručování nebyla zastižena, byla zásilka uložena na poště a stěžovatelce bylo poštovní doručovatelkou zanecháno písemné oznámení o jejím uložení. To potvrdila i sama stěžovatelka, která ve své výpovědi uvedla, že se dne 12. 11. 2003, i v následujících dnech zdržovala v místě svého bydliště, neboť byla v pracovní neschopnosti. Pouze v dopoledních hodinách byla pro svůj úraz ošetřena u lékaře. Vzhledem k tomu, že měla povoleny vycházky v době od 12.00 do 16.00 hodin, nic stěžovatelce nebránilo si předmětnou zásilku na poště vyzvednout. Předmětný rozsudek jí tak byl doručen podle §46 odst. 4 OSŘ formou náhradního doručení. Stěžovatelce bylo oznámení o uložení zásilky zanecháno dne 12. 11. 2003 a po uplynutí deseti dnů od jejího uložení je nutno mít za to, že tento rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 22. 11. 2003. Od tohoto data počala běžet patnáctidenní odvolací lhůta, podle §204 odst. 1 OSŘ, která skončila dne 8. 12. 2003. Stěžovatelka však podala odvolání teprve dne 29. 12. 2003, tedy po uplynutí zákonné odvolací lhůty. Pokud stěžovatelka dne 9. 12. 2003 u soudu převzala do vlastních rukou předmětný rozsudek, šlo o opakované doručení, které nemá vliv na běh odvolací lhůty. Při hodnocení včasnosti podaného odvolání nelze vzít v potaz ani sdělení stěžovatelky, že jsou jí do poštovní schránky vhazovány nevyžádané reklamní letáky. Případná ztráta nebo založení písemného uvědomění o uložení zásilky, které bylo v daném případě prokazatelně doručeno do sféry stěžovatelky, neboť je později sama našla, jde v takovém případě na vrub adresáta. Proto okresní soud vyhodnotil odvolání stěžovatelky jako opožděné.
K žádosti stěžovatelky o ustanovení advokáta okresní soud uvedl, že v daném případě záviselo rozhodnutí soudu o této žádosti na vyhodnocení včasnosti jí podaného odvolání. V daném případě bylo odvolání stěžovatelky vyhodnoceno jako opožděné, předmětný rozsudek tedy nabyl právní moci dne 8. 12. 2003. Za situace, kdy řízení je již pravomocně skončeno, nepřichází v úvahu postup podle §30 odst. 1, 2 OSŘ, tedy ustanovení zástupce z řad advokátů, a proto soud její žádost zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, čj. 15 Co 78/2005 - 208, shora označené usnesení okresního soudu potvrdil poté, co dospěl k závěru, že okresní soud správně posoudil okolnosti doručení rozsudku stěžovatelce. Stěžovatelka navíc potvrdila, že oznámení o uložení jí bylo zanecháno v doručné schránce. Stěžovatelce tak jde plně k tíži, že si zásilku ve stanovené době nevyzvedla. Skutečnost, že její schránka byla naplněna reklamními letáky, a proto oznámení o uložení zásilky včas nenašla, je z toho pohledu právně nevýznamná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a zřetelně a přesvědčivě vyjádřily svůj právní závěr, na který lze v plném rozsahu odkázat. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejích základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka pouze vede polemiku s právními závěry obecných soudů a skutečnost, že s jejich závěry nesouhlasí, ještě nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů, i Nejvyššího soudu ČR, nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelky. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu