ECLI:CZ:US:2006:1.US.643.05
sp. zn. I. ÚS 643/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Y. Z., zastoupené JUDr. Michaelem Bartoníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2005, čj. 95 T 18/2005 - 158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Ing. Y. Z. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným rozsudkem byl obžalovaný JUDr. M. Č. (dále jen "obžalovaný") zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona. Stěžovatelka byla, jako poškozená, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se zprošťujícím výrokem. Tvrdila, že obžalovaný byl zproštěn obžaloby, aniž byly provedeny všechny důkazy svědčící zejména v jeho neprospěch. Podrobně popsala jednotlivé důkazy, prokazující naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, předložila vlastní hodnocení důkazů se závěrem, že ve vztahu k obžalovanému je podezření z trestné činnosti prokázáno. Navíc soud prvního stupně měl pochybit i v tom, že hlavní líčení konal v nepřítomnosti obžalovaného, aniž by o tom vydal usnesení a v protokolu o hlavním líčení chybně uvedl jako poškozenou R. Š. místo stěžovatelky.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ") může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku. Podle ustanovení §246 odst. 2 TrŘ lze daný výrok napadnout také pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že je výrok nesprávný. Toto je zřejmě podstatou námitek stěžovatelky, uplatněných v ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatelka podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížnost, aniž využila svého práva podat, proti výroku rozsudku o náhradě škody, odvolání za situace, kdy se, jak sama uvádí, státní zástupce a obžalovaný vzdali práva na odvolání. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí trestní řád k ochraně práva poskytuje. Proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení nezjistil a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost, v části směřující proti výroku, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby, podána osobou oprávněnou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V daném případě nemohlo, zprošťujícím výrokem soudu prvního stupně ve věci samé, dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť i když byla v rozsahu svých procesních práv poškozené účastníkem předmětného trestního řízení, nebylo zprošťujícím výrokem autoritativně zasaženo do její právní sféry a rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Z tohoto důvodu není oprávněna podat proti výroku rozhodnutí, jímž byl obžalovaný zproštěn viny, ústavní stížnost.
V tomto směru je vhodné poukázat na závěr, vyjádřený v judikatuře Ústavního soudu, podle něhož právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby, jako ústavně zaručené subjektivní veřejné právo, platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (viz usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345). Uvedené platí i v situaci, kdy od výroku ve věci samé odvíjí poškozený svůj nárok na náhradu škody a usiluje o dosažení odsouzení obžalovaného, neboť tak může činit pouze v zákonném procesněprávním rámci.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud byl obžalovaný zproštěn obžaloby, neznamená to, že stěžovatelka byla zbavena práva domáhat se náhrady škody, která jí vznikla jednáním obžalovaného. Je na stěžovatelce domáhat se jeho realizace v civilním řízení, což už také částečně učinila, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 7 Cmo 355/2004, ve věci Krajského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 3 Cm 113/2004.
Ohledně tvrzeného porušení čl. 95 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že toto ustanovení, stejně jako čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu