ECLI:CZ:US:2006:1.US.667.05
sp. zn. I. ÚS 667/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. K. Š., zastoupeného Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem Brno, Ponávka 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 To 107/2005, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2005, čj. 39 T 11/2004 - 3688, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se RNDr. K. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby (výrok II.) a podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byl ponechán i nadále ve vazbě (výrok I.).
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na slyšení, neboť rozhodly o jeho ponechání ve vazbě a žádosti o propuštění z vazby v jeho nepřítomnosti. Je přesvědčen, že takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí ve věcech Nikolov v. Bulharsko, Lietzov v. Německo)
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění napadených usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího je přesvědčivě a logicky zdůvodněno, které konkrétní skutečnosti vedly obecné soudy k rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě a proč zamítly jeho žádosti o propuštění z vazby. Jak je patrno z ústavní stížnosti, ani sám stěžovatel důvodnost vazby nijak nezpochybnil, když proti odůvodnění napadených usnesení obecných soudů nevznášel žádné námitky.
Stěžejní tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že "nebyl slyšen" v řízení o pokračování omezení osobní svobody, čímž mělo dojít k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Otázku zajištění práv obviněného v kontradiktorním řízení, s ohledem na vazební řízení, již Ústavní soud opakovaně řešil (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. IV. ÚS 269/05, plenární nález ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Z označeného plenárního nálezu plyne, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem dříve, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody. Účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv. Zároveň však Ústavní soud výslovně zdůraznil, že tato přísná měřítka je možno vztáhnout v uvedeném rozsahu toliko na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Z těchto závěrů vyplývá, že není povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Tím však Ústavní soud nezpochybňuje právo dotčené osoby při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Ústavní soud při zvažování otázky, zda v daném případě nebylo stěžovateli postupem obecných soudů omezeno jeho právo uplatnit veškeré jeho návrhy a námitky proti prodloužení vazby, vzal v úvahu též skutečnost, že napadená rozhodnutí (ze dne 2. 8. 2005 a ze dne 19. 9. 2005) byla vynesena sice v neveřejném zasedání, avšak v době, kdy v téže trestní věci paralelně proběhlo poslední hlavní líčení se stěžovatelem před Krajským soudem v Brně. Toto hlavní líčení, konané za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, proběhlo ve dnech 20. 6. 2005 a 22. 6. 2005. Stěžovatel nebo jeho obhájce tedy mohl uplatnit bezprostředně před soudem veškeré skutečnosti jemu prospívající, které by svědčily pro odpadnutí důvodů vazby. Námitky a návrhy stěžovatele byly soudům předkládány rovněž v jeho opakovaných žádostech o propuštění z vazby a ve stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí. Lze tedy konstatovat, že s těmito skutečnostmi byly obecné soudy dostatečně seznámeny a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, napadených ústavní stížností, vzaly je v úvahu. Nelze tedy dovodit, že postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva. Napadená usnesení jsou dostatečně a logicky odůvodněna, nevykazují žádné znaky svévolného rozhodování příslušných soudů.
V současné době jsou úvahy o důvodnosti další vazby bezpředmětné. Trestní věc stěžovatele již byla pravomocně skončena. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku a zákazu činnosti v trvání osmi let. Dne 5. 4. 2006 byl převeden z výkonu vazby do výkonu trestu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu