ECLI:CZ:US:2006:1.US.68.06
sp. zn. I. ÚS 68/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo o ústavní stížnosti Města Louny, se sídlem Louny, Mírové nám. 35, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2005, čj. 8 Nc 281/2005-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2005, čj. 8 Nc 281/2005-11, kterým bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Petr Šilhan není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci výkonu rozhodnutí vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 1531/2005.
Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Lounech sp.zn. Nc 1531/2005 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal návrhem podaným u Okresního soudu v Lounech dne 4.10.2005 sepisu prohlášení o majetku povinného P. P. pro dlužnou částku 200,- Kč a nákladů řízení ve výši 1.200,- Kč (§260a,e o.s.ř.). Dne 20.10.2005 vznesl stěžovatel - s ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodující soudce JUDr. Petr Šilhan, na něho podal u Okresního soudu v Lounech dne 17. 10. 2001, pod sp. zn. Ro 1170/2001, žalobu na zaplacení částky 6.214,14 Kč - námitku podjatosti uvedeného soudce.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením vznesené námitce podjatosti nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že zákonný důvod uvedený v §14 odst. 1 o. s. ř. není dán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že argumentace ve věci rozhodujícího soudu, že vyloučit soudce by bylo možné jen tam, kde jsou prokázány skutečně závažné důvody, které zcela zjevně brání soudci rozhodnout nezaujatě a spravedlivě, je evidentně v rozporu se zásadami spravedlivého proces zakotvenými ve shora citovaných článcích Listiny a Úmluvy. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém je deklarováno, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodující je tedy hledisko objektivní. Podle názoru stěžovatele jeho stanovisko podporuje i skutečnost, že v době, kdy byla proti němu žaloba podána, byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Lounech jen proto, že u tohoto soudu pracuje otec žalobce a věc byla postoupena k projednání Okresnímu soudu v Mostě; nyní přitom nastala situace, že soudce Šilhan pracuje u Okresního soudu v Lounech a vede (pozn.: jako žalobce) proti stěžovateli soudní řízení. To zakládá legitimní přesvědčení stěžovatele, že by uvedený soudce mohl určitým, nikoli nezaujatým vztahem k věci "disponovat".
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv (podústavních), pokud to současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje svá tvrzení, která uplatnil v námitce podjatosti soudce Šilhana a polemizuje se závěry, ke kterým Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud se tvrzeními stěžovatele podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl, proč vznesené námitce nepřisvědčil.
V nyní posuzovaném případě, stejně jako v jiných případech téhož stěžovatele, týkajících se podjatosti soudce JUDr. Šilhana, řešil Ústavní soud otázku, zda sama skutečnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatele a sám při tom vede v jiné právní věci se stěžovatelem soudní spor, je důvodem k pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Ústavní soud se odvolává na odůvodnění rozhodnutí v těchto starších věcech (viz např. usnesení sp.zn. IV. ÚS 67/06, IV. ÚS 69/06, www.judikatura.cz), v nichž odkázal na řadu svých jiných rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 370/04, www.judikatura.cz). V nich vyložil, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Na straně jedné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv až na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně však i subjektivní hledisko účastníků řízení o jeho podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se posuzuje ze dvou aspektů: první spočívá v pokusu odhadnout osobní přesvědčení určitého soudce v dané věci; druhé předpokládá ujistit se o tom, že poskytuje dostatečné záruky, aby v tomto ohledu bylo možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (viz rozhodnutí ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, 1994, Gautrin a další proti Francii, 1998).
Ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., podle jehož dikce soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti a které Krajský soud v Ústí nad Labem na danou věc aplikoval, předpokládá jako důvod vyloučení soudce z hlediska subjektivního pocity soudce a z hlediska objektivního zjištění příčiny, z níž pochybnosti o nepodjatosti vyplývají. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám byl účastníkem daného řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci relevantní poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Se zřetelem na tyto úvahy se Ústavní soud - i v této věci - ztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem (uvedeném v odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností), tedy, že okolnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatelky, sám vede se stěžovatelkou jiný občanskoprávní spor a má rozdílný právní názor na předmět vlastního sporu, nemůže být zpravidla (sama o sobě) důvodem vyloučení soudce; to proto, že nemá důvod pochybovat o tom, že z hlediska subjektivního se soudce JUDr. Petr Šilhan necítí být podjat a z hlediska objektivního není tento soudce v žádném osobním vztahu ke stěžovateli ani není osobně zainteresován na výsledku soudního řízení, ve kterém stěžovatel vystupuje na straně oprávněného ve věci exekuční povahy.
Pokud stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, který se týkal posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení), Ústavní soud konstatuje, že tento odkaz je pro zřejmou odlišnost svého základu v projednávané věci nepřípadný.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem dostál v projednávané věci požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud aplikoval či interpretoval občanský soudní řád ústavně nekonformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Nemohl tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných články 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelné věci téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. IV. ÚS 67/06.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň
předseda senátu