ECLI:CZ:US:2006:1.US.681.04
sp. zn. I. ÚS 681/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.Č., zastoupeného advokátem JUDr. L.E., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2004, čj. 26 Co 208/2004 - 592, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 11. 2003, čj. 7 C 115/91 - 554, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 14. 10. 2004, podané k poštovní přepravě téhož dne, navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"). V ústavní stížnosti tvrdil, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že jednal v jeho nepřítomnosti, neboť se spokojil pouze s obesláním jeho právního zástupce.
Stěžovatel tak neměl možnost být osobně přítomen u jednání a osobně se vyjádřit, ačkoli tak učinit chtěl. Nemohl navrhovat důkazy ani činit jiné úkony, které by vedly ke zjištění skutečného stavu a správnému právnímu posouzení věci. V odvolacím řízení měla být, podle stěžovatele, posouzena otázka revizního znaleckého posudku - zejména to, zda by byl nutný posudek znaleckého ústavu (jak stanovil krajský soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2001) nebo pouze jednotlivého znalce.
Podle stěžovatele byla porušena jeho práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II ÚS 145/02, jehož závěry měly být aplikovány i v jeho případě.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud sdělil, že stížnost považuje za neopodstatněnou. K tomu, že stěžovatel nebyl obeslán, uvedl, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, kterému udělil plnou moc, předvolání proto bylo doručeno pouze jeho zástupci (§49 odst. 1 OSŘ, ve znění do 31. 12. 2004). Okresní soud se ke stížnosti nevyjádřil. Tato vyjádření nepřinesla, ve vztahu k napadenému rozhodnutí, žádné nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto Ústavní soud nevzal jejich obsah v úvahu při rozhodování v této věci.
Ze spisu sp. zn. 7 C 115/91 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatele se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým měla být žalovaným uložena povinnost vydat jí movité věci a uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí v R. Věc byla předmětem dlouhého řízení před obecnými soudy obou stupňů, v průběhu kterého původní žalobkyně zemřela a na její místo nastoupil stěžovatel. Svůj nárok na vydání věcí opírala žalobkyně o závěť, která měla být sepsána původním vlastníkem nemovitostí a věcí movitých. V řízení bylo provedeno celkem pět znaleckých posudků, z nichž ze tří jednoznačně vyplynulo, že závěť nebyla sepsána původním vlastníkem (zůstavitelem), ale jinou osobou.
U prvých dvou posudků nebyl závěr jednoznačný, protože srovnávací materiál předložila pouze právní předchůdkyně stěžovatele a autentičnost těchto materiálů byla později zpochybněna (blíže viz poslední ve věci provedený znalecký posudek). Právo na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zdědil stěžovatel ( čl. 250 spisu).
V tomto řízení před okresním soudem byl mj. proveden revizní, celkově pátý, znalecký posudek. Okresní soud naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, čj. 7 C 115/91 - 554, kterým žalobu zamítl. Zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 7. 7. 2004, čj. 26 Co 208/2004 - 592. K otázce vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem v odůvodnění uvedl, že ve svém prvním kasačním rozsudku ve věci nevyslovil, v tomto směru, závazný právní názor, ale pouze doporučení, kým by měl být posudek vypracován.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). Z pohledu výše citované judikatury Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy - právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K uvedenému zásahu do stěžovatelových práv mělo podle něj dojít tím, že k jednání odvolacího soudu byl předvolán pouze jeho advokát. Stěžovatel v tomto směru odkázal na nález sp. zn. II ÚS 145/02. Odkaz na tento nález není případný, neboť ten řešil situaci, kdy v důsledku procesního pochybení soudu, když bylo doručeno jen právnímu zástupci, rozhodl bez účasti dané strany na jednání. V tomto případě k tomu zjevně nedošlo, protože stěžovatel byl v řízení zastoupen svým advokátem, který byl na jednání přítomen. Ve věci proběhlo několik jednání, právní předchůdkyně stěžovatele se osobně účastnila na jednom z nich (čl. 7, poté již s odkazem na zdravotní důvody - čl. 40, 59, 162 - nebyla slyšena). Stěžovatel sám se žádného jednání nezúčastnil, soudu zasílal pouze své písemné návrhy, zájem o osobní účast na jednání nikdy neprojevil, ačkoli o některých jednáních byl informován přímo (viz např. čl. 426 spisu). Na všech jednáních byla přítomna, jako obecná zmocněnkyně, sestra stěžovatele, v závěrečné fázi řízení před obecnými soudy pak stěžovateli ustanovený právní zástupce. Tvrzení stěžovatele o tom, že se chtěl účastnit jednání odvolacího soudu a osobně se vyjádřit, a o nemožnosti navrhovat důkazy ani činit jiné úkony, se po nahlédnutí do jeho procesních návrhů, obsažených ve spise obecného soudu, jeví jako poněkud nepřesné (viz čl. 575 - 577). Stěžovatel písemně navrhl pouze vypracování revizního znaleckého posudku Krim.ú. Zájem stěžovatele účastnit se jednání odvolacího soudu a osobně se vyjádřit nelze z jeho podání obsažených ve spise vůbec dovodit.
Požadavkem stěžovatele, týkajícím se provedení revizního znaleckého posudku, o kterém se zmínil i v rámci ústavní stížnosti, se již dostatečně zabývaly obecné soudy. Dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, z jakých důvodů nebyl posudek vypracován znaleckým ústavem. Na tuto část odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze zcela odkázat. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Procesní postup a aplikace podústavního práva obecnými soudy byla ústavně konformní, k zásahu do práv stěžovatele ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu