ECLI:CZ:US:2006:1.US.692.05
sp. zn. I. ÚS 692/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 72/2005 ze dne 20. 9. 2005, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 113/2001 ze dne 29. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 72/2005 ze dne 20. 9. 2005, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti v jeho prospěch proti rovněž napadenému usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 113/2001 ze dne 29. 9. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na zdravotní pojištění podle §147 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Těmito rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že nesprávným a nedůsledným postupem odvolacího soudu byl vyloučen z účasti u veřejného zasedání o odvolání. Požadavek být přítomen u veřejného zasedání byl jeho obhájcem přednesen a je obsažen v protokolu o jednání. Pokud se obžalovaný přímo nevzdá svého práva účastnit se veřejného zasedání, nemůže si toto právo přisvojit žádná soudní instance. Soud žádného stupně není oprávněn zabývat se tím, zda účast obžalovaného na veřejném zasedání o odvolání je potřebná či nikoliv. Měly pouze zkoumat, zda byl k jednání předvolán. Odvolací soud v tomto směru nic nepřezkoumával a dovolací soud se zabýval úvahami, jaký byl zdravotní stav stěžovatele v době konání veřejného zasedání.
Dovolací soud prý dále porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že uvažoval o dostatečnosti potvrzení o jeho pracovní neschopnosti. Při řádném zvážení tohoto potvrzení by zjistil, že stěžovatel neměl povoleny vycházky a pokud by se byl dostavil k soudu, porušil by právní předpis. Soud se rovněž nezabýval otázkou, zda byl stěžovatel schopen vyzvednout si zásilku obsahující předvolání k veřejnému zasedání.
Soudům konečně vytýkal, že se při hodnocení společenské nebezpečnosti jeho jednání nezabývaly námitkou ohledně neplacení pojistného na zdravotní a sociální pojištění, resp. neodvádění příslušných odvodů, pokud jde o velké podniky. Jestliže pracovníci státních podniků nemusejí odvody dělat a vedoucí soukromých podniků ano, jde o velmi hrubou diskriminaci.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 T 113/2001 vedený u Okresního soudu v Berouně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 8 T 113/2001-278 ze dne 29. 9. 2003 uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění podle §147 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon by podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jeho odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 zamítnuto jako nedůvodné. Jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 927/2004 ze dne 26. 10. 2004 odmítnuto.
Ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 stížnost pro porušení zákona, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 72/2005 ze dne 20. 9. 2005 zamítnuta. V odůvodnění se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami, které byly ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny. Konstatoval, že posuzovanou věc již řešil k dovolání stěžovatele, jež bylo usnesením ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004, odmítnuto a s námitkami ve stížnosti pro porušení zákona se již v tomto usnesení zčásti vypořádal. Konkrétní námitka odepření účasti stěžovatele u veřejného zasedání odvolacího soudu byla již citovaným usnesením Nejvyššího soudu řešena a náležitě vyvrácena. Dále pak Nejvyšší soud prohlásil, že obhájce stěžovatele až poté, co proběhlo veřejné zasedání a co se vyjádřil k projednávané věci, konstatoval, že stěžovatel se chtěl dostavit k hlavnímu líčení a chtěl uvést další důvody a důkazy na prokázání své neviny. Nejvyšší soud se při jednání o stížnosti pro porušení zákona ještě podrobně zabýval otázkou dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele a posouzením jeho možnosti převzít soudní obsílku. Dospěl k závěru, že obviněný stěžovatel byl o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, leč k jednání se nedostavil, aniž by doložil dostatečné důvody jeho možného odročení.
III.
Dříve než Ústavní soud může projednávat ústavní stížnost meritorně, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady zahájení řízení o ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná; podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník.
Z rejstříku Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel podal dne 18. 2. 2005 ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 93/05, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 927/2004 ze dne 26. 10. 2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 113/2001 ze dne 29. 9. 2003.
Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti totožným rozhodnutím soudu I. stupně a soudu odvolacího; navíc je jí napadeno usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Vzhledem k citovanému ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je tedy ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 a k rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 113/2001 ze dne 29. 9. 2003 dána překážka litispendence, protože řízení o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 93/05 bylo zahájeno dříve a ukončeno dosud nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 448/2003 ze dne 20. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 113/2001 ze dne 29. 9. 2003 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ústavní soud se tedy mohl meritorně zabývat pouze ústavní stížností směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 72/2005 ze dne 20. 9. 2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Z námitek uplatněných v ústavní stížnosti se tohoto rozhodnutí v podstatě týká tvrzení, že Nejvyšší soud neměl právo posuzovat dostatečnost potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele a že nehodnotil (stejně jako ostatní soudy) námitku ohledně neplacení pojistného, pokud jde o srovnání se státními podniky, které je rovněž neplatí a nejsou postihovány, což je nutno považovat za velmi hrubou diskriminaci soukromníků.
Co se týče námitky, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že neoprávněně hodnotil jeho pracovní neschopnost, nemohl Ústavní soud názoru stěžovatele přisvědčit. Nejvyšší soud nehodnotil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - zdravotní stav stěžovatele, ale pouze konstatoval, že rozhodnutí o pracovní neschopnosti je vydáváno pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, což jsou situace odlišné od účasti na jednání soudu. Konstatoval, že nebylo dále nijak doloženo, že zdravotní důvody skutečně stěžovateli znemožňují účast na veřejném zasedání odvolacího soudu. Ústavní soud z předmětného spisu (č.l. 287) zjistil, že se stěžovatel omluvil z veřejného zasedání stanoveného na den 22. 12. 2003, doložil soudu potvrzení o pracovní neschopnosti V 5045895 a žádal o odročení o cca 30 dnů. Dále uvedl, že "o stavu" bude soud neprodleně informovat. Krajský soud v Praze jeho žádosti o odročení vyhověl a nařídil veřejné zasedání na den 20. 1. 2004. V tomto případě bylo předvolání doručeno fikcí podle §64 odst. 2 trestního řádu. Nejvyšší soud k této skutečnosti uvedl, že námitka stěžovatele, že fyzicky nemohl převzít obsílku k soudu, nemá v ničem oporu, protože, pokud nebyl hospitalizován, měl se zdržovat doma, neboť neměl povoleny vycházky. Lze tedy dovozovat, že zásilka mohla být stěžovateli doručena na adresu jeho bydliště a nikoliv ukládána na poště. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená argumentace je jasná, logická, přesvědčivá a je plně akceptovatelná i z hlediska ústavněprávního.
Další námitka stěžovatele se týkala toho, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) při hodnocení společenské nebezpečnosti jeho jednání nepřihlédly k jeho námitce ohledně neplacení pojistného na zdravotní a sociální pojištění, resp. neodvádění příslušných odvodů, zejména státními podniky, což zakládá hrubou diskriminaci podniků soukromých. Zde Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona právem zabýval věcnými námitkami, které se týkaly povinností stěžovatele spojených s placením pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti i s placením pojistného na zdravotní pojištění; v hodnocení soudu nelze spatřovat ani svévoli ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jinak je však nutno k této námitce uvést, že poukazem na porušování povinností jiných subjektů se nelze zbavit odpovědnosti za vlastní porušení obdobných povinností. Ani v této námitce tedy Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 72/2005 ze dne 20. 9. 2005 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
František Duchoň
předseda senátu