ECLI:CZ:US:2006:1.US.96.06
sp. zn. I. ÚS 96/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou, se sídlem Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, č. j. 3 Tdo 1345/2005, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2006, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, č. j. 3 Tdo 1345/2005 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 22/2004.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že Nejvyšší soud se jeho dovoláním řádně nezabýval a rozhodl o něm jen formálně, bez náležitého posouzení celé trestní věci. Dle stěžovatele to ilustruje např. uvedení nesprávného údaje na počátku odůvodnění usnesení, kde se hovoří o tom, že byl zařazen věznice s dozorem, ač ve skutečnosti byl zařazen do věznice s ostrahou.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že dva další spoluobžalovaní byly zařazeni do věznice s dozorem. Je přesvědčen, že jeho postavení nebylo o nic horší, rovněž byl považován za bezúhonnou osobu s rodinným zázemím. Má za to, že na něj mohlo být působeno v mírnějším typu věznice. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud při svém rozhodování uvedené nezohlednil.
Stěžovatel také tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho práva nevyhověním jeho námitkám ohledně nesprávně provedených důkazů.
Stěžovatel se rovněž cítí poškozen tím, že Nejvyšší soud se nevypořádal s námitkou týkající se výměry trestu.
Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel proto navrhnul, aby Ústavní soud usnesení zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že i přes nesprávně uvedený typ věznice díky chybě v přepisu, tvrzení stěžovatele o tom, že se jeho dovoláním dostatečně nezabýval, neodpovídá skutečnosti a nese rysy pouhé spekulace. Nejvyšší soud, s odkazem na odůvodnění svého usnesení, konstatoval, že se stěžovatelovou věcí zabýval v plném rozsahu uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]). Dle Nejvyššího soudu nicméně stěžovatel v podaném dovolání namítal zejména nesprávná skutková zjištění soudů. Pokud jde o námitky týkající se neprávně procesně provedených důkazů, tyto nebyly v dovolání nijak konkretizovány a nadto je rovněž nelze vztáhnout pod uplatněný dovolací důvod. Stejně tak nelze pod uplatněný a ostatně ani žádný jiný dovolací důvod podřadit stěžovatelovy námitky proti přísnosti trestu.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření dále poukázal na to, že v rovině ústavně právní ani Listina, ani žádné další instrumenty, neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Dále připomněl judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 65/02, III. ÚS 296/04, IV. ÚS 73/03), dle které zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Nejvyšší soud uvedl, že s odkazem na uvedené a s ohledem na skromné a nepřesvědčivé důvody uplatněné v rámci podaného dovolání je přesvědčen, že nebyl porušen trestní řád ani ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele.
Ústavní soud vyzval jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření i Nejvyšší státní zastupitelství. To se ve své odpovědi svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu spis sp. zn. 4 T 22/2004 (dále jen "spis Krajského soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že Nejvyšší soud se řádně nezabýval jeho dovoláním. Nesprávné označení typu věznice v odůvodnění usnesení, na které stěžovatel odkazuje, nelze považovat za více než písařskou chybu bez jakéhokoliv ústavněprávního významu. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se s podstatnými námitkami stěžovatele dostačujícím způsobem vypořádal (srovnej dovolání stěžovatele [str. 3522 spisu Krajského soudu] a odůvodnění usnesení).
Pokud jde o další námitky stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vyslovil, že považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Je zřejmé, že argumentace stěžovatele ohledně nesprávného provedení důkazů a ohledně vhodnosti použití mírnějšího typu věznice a nižší výměry trestu nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g trestního řádu. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b trestního řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
František Duchoň, předseda senátu