ECLI:CZ:US:2006:2.US.101.04
sp. zn. II. ÚS 101/04
Usnesení
II. ÚS 101/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. I.Z., zastoupeného advokátem JUDr. M.Č., proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 4. 2003, čj. 10 C 23/99-166, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2003, čj. 25 Co 242/2003-192, za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy, dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále dle čl. 2 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 10 C 23/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Jičíně zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, čj. 10 C 23/99-166, žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem ideální jedné třetiny v ní uvedených nemovitostí, popřípadě že veškeré převody vlastnictví k nemovitostem z A.Š. na jiné osoby jsou neplatné, popřípadě že předmětné nemovitosti patří do dědictví po A.Š. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok je třeba podřadit pod právní režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Bylo proto na stěžovateli, aby v propadné lhůtě vyzval povinné k vydání věcí, a poté popř. podal v jednoroční propadné lhůtě žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí. Jestliže zůstal nečinný, nemůže se restitučního nároku domoci na základě obecné právní úpravy.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, čj. 25 Co 242/2003-192, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že se stěžovatel nemůže svého práva navrácení majetku po jeho právním předchůdci úspěšně domáhat za použití obecné právní úpravy, když se mu nabízela časově omezená možnost domáhat se tohoto práva na základě speciálních restitučních předpisů. Nadto uvedl, že žalobu bylo namístě zamítnout již pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že soudy se jeho žalobou na určení, že je vlastníkem nebo že předmětný majetek zdědil po dědovi, který jej bezpochyby vlastnil a nikdy vlastnictví na základě zákona nebo právního předpisu nižší právní síly nepozbyl, vůbec nezabývaly. Má za to, že napadené rozsudky neoprávněně zasáhly do jeho ústavně zaručených práv "na vlastnictví a dědictví a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě", neboť neprojednaly podstatu věci, tedy, že vlastnictví je možno odejmout jen na základě zákona a nikoli "jen tak". Poukazuje na to, že vlastnictví je nepromlčitelné, nezcizitelné, nezrušitelné a nezadatelné a vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Nic takového se v případě majetku právního předchůdce stěžovatele nestalo.
Má tudíž za to, že vlastnictví předmětného majetku je dodnes zachováno dědicům. Vyslovuje názor, že uvedený případ je odlišný od případů spadajících pod zákon o soudní rehabilitaci. Odlišnost je dle něj dána tím, že ke konfiskaci předmětného majetku nikdy nedošlo podle zákonů vyjmenovaných v §2 a §4 zákona o soudní rehabilitaci a je proto vyloučeno, aby bylo aplikováno ustanovení §23 tohoto zákona o odškodnění. V této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 163/98.
K ústavní stížnosti se vyjádřili, coby účastníci řízení, Okresní soud v Jičíně a Krajský soud v Hradci Králové. Oba soudy setrvaly na svých závěrech uvedených v napadených rozsudcích.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li, že obecné soudy nesprávnou aplikací jednoduchého práva porušily základní práva a svobody jednotlivce. Jde především o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Námitky stěžovatele se týkají konkurence speciálních restitučních předpisů a obecné úpravy, zajišťující ochranu vlastnického práva. Stěžovatel především tvrdí, že soudy při projednání jeho určovací žaloby nesprávně odkázaly na postup dle speciálních restitučních předpisů, aniž by se zabývaly podstatou věci, tj. určením, že stěžovatel je vlastníkem či že předmětný majetek zdědil po právním předchůdci, který vlastnictví k němu nikdy nepozbyl.
K uvedené problematice i otázkám souvisejícím se vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku Pl. ÚS-st.21/05 ze dne 1. 11. 2005, dle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání" (výrok I. stanoviska). "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy" (výrok II. stanoviska). V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavní soud mimo jiné uvedl, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti rovněž vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) občanského soudního řádu) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. H., J.: Československé civilní právo procesní, Díl I., Nauka o organizaci a příslušnosti soudů, Všehrd, Praha 1922, str. 154). V projednávaném případě však není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Závěry shora částečně citovaného závazného stanoviska pléna Ústavního soudu lze použit i na projednávaný případ.
Ze zjištěného skutkového stavu, který nebyl v průběhu řízení před obecnými soudy nikým zpochybňován, vyplývá, že právním předchůdcům stěžovatele byl předmětný majetek odebrán na základě odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hořicích ze dne 22. 4. 1952, jímž byl mimo jiné vysloven trest propadnutí celého jmění (v tom se tento případ odlišuje od věci, o které rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne sp. zn. IV. ÚS 163/98, na nějž stěžovatel odkazuje, a v níž k přechodu vlastnického práva na jiný subjekt zákonem předvídaným způsobem nedošlo). Toto rozhodnutí bylo dne 22. 2. 1995 na základě stížnosti pro porušení zákona Vrchním soudem v Praze v celé odsuzující části zrušeno a předchůdci stěžovatele byli zproštěni obžaloby. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že se na tento případ nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci, když nešlo o trestný čin vyjmenovaný v ustanoveních §2 a §4 tohoto zákona. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, stížnost pro porušení zákona, které bylo v celém rozsahu vyhověno, byla podána s přihlédnutím k §30 odst. 2 a §1 zákona o soudní rehabilitaci. Toto ustanovení ukládá generálnímu prokurátorovi povinnost podat stížnost pro porušení zákona i v jiných věcech, než jsou uvedeny v zákoně o soudní rehabilitaci, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 ustanovení §30 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zároveň stanoví, že pro odškodnění se použije obdobně ustanovení oddílu šestého tohoto zákona, který v §23 odst. 2 stanoví, že podmínky, způsob a rozsah uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku upraví zvláštní zákon (srov. Pl. ÚS-st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7,). Tímto zvláštním zákonem, který ve vztahu k zákonu o soudní rehabilitaci působí coby lex specialis, je zákon o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho ustanovení §1 odst. 2).
Je tedy nepochybné, že předmětem určovací žaloby stěžovatele byl ve skutečnosti speciální restituční nárok, vyplývající ze zrušeného trestu propadnutí majetku, který musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Jestliže stěžovatel ani jeho právní předchůdkyně této cesty nevyužili, nemůže se stěžovatel svého práva úspěšně domáhat za použití obecné právní úpravy.
Ústavní soud tedy nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by v případě vydání napadených rozsudků byl porušen řádný procesní postup obecných soudů či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto principy byly v projednávaném případě dodrženy.
Dovolává-li se stěžovatel svého vlastnického práva s odkazem na čl. 11 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu, vztahující se rovněž k restitučním sporům, uvedený článek chrání vlastnické právo existující a nikoli pouhý nárok na ně (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svl. 1, nález č. 5).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu