ECLI:CZ:US:2006:2.US.105.06
sp. zn. II. ÚS 105/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. S., zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 17 Co 449/2005-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. září 2005, č. j. 0 Nc 4574/2004-26, ve výroku, jímž byla povinnému stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovatelce) náklady exekuce ve výši 3.928 Kč.
Soud prvního stupně zastavil exekuční řízení podle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), na základě návrhu oprávněného z důvodu, že se nepodařilo najít postižitelný majetek povinného. Povinnost k náhradě nákladů exekuce uložil povinnému podle §87 odst. 3 exekučního řádu, neboť oprávněný sice navrhl zastavení exekuce, avšak tento návrh byl podaný důvodně a ani v průběhu exekuce se oprávněný nedopustil žádného procesního pochybení.
K odvolání soudní exekutorky proti výroku o náhradě nákladů exekuce Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu je třeba pokládat za rozhodující ustanovení a je třeba jej aplikovat všude tam, kde není výjimečný důvod k rozhodnutí podle §89 exekučního řádu, které pouze doplňuje §271 větu první o. s. ř. Obě tato ustanovení je třeba vykládat ve vzájemném souladu. Podle názoru odvolacího soudu je logicky vyloučené, aby ve vztahu mezi účastníky náhradová povinnost tížila povinného a zároveň, aby náklady hradil exekutorovi oprávněný. Ustanovení §89 exekučního řádu je třeba využívat jen tam, kde příčinou zastavení exekuce je nějaké vytýkatelné chování oprávněného. Typicky půjde o případy, kdy oprávněný nebyl dostatečně opatrný či pečlivý při podávání návrhu na nařízení exekuce či při jejím následném provádění, anebo navrhl-li zastavení exekuce bez náležitého důvodu. Ve všech ostatních případech je naopak namístě zavázat povinností náhrady nákladů exekuce podle §87 odst. 3 exekučního řádu povinného. Skutečnost, že je náhradová povinnost ukládána insolventnímu účastníku, je podle odvolacího soudu z hlediska exekutora věcí jeho profesního rizika. Majetkové poměry účastníků řízení při rozhodování, kdo z nich bude hradit náklady exekuce, nejsou významné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i porušení zákazu nucených prací nebo služeb (čl. 9 odst. 1 Listiny), práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), a porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Porušení práva na spravedlivý proces se měl dopustit odvolací soud tím, že nezohlednil charakter činnosti vykonávané exekutorem. Odvolací soud zcela pominul kogentní §3 exekučního řádu a nesprávně aplikoval §271 o. s. ř. Stát přenesl na exekutory část svých pravomocí a současně vyslovil, že exekutor vykonává tuto činnost nezávisle a nestraně, přičemž nezávislost exekutora je mj. zajištěna tím, že svoji činnost vykonává zásadně za úplatu. Podle §30 exekučního řádu lze provedení úkonů v exekučním řízení odmítnout jen z velmi omezených důvodů. Exekutor tak nemá volnost při výběru provedení exekuce. Z toho stěžovatelka dovozuje, že exekutorova nezávislost je chráněna tím, že exekutor vykonává svoji činnost za úplatu a úplata musí být v exekuci zajištěna, resp. náklady exekutora musí být uhrazeny. Podle §89 exekučního řádu může soud vždy uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, pokud dojde k zastavení exekuce. Je-li povinný nemajetný a exekuce byla z tohoto důvodu zastavena, není možné v exekučním řízení subsidiárně aplikovat zásady obsažené v §271 o. s. ř. o procesním zavinění. Podle názoru stěžovatelky musí být primárně aplikován exekuční řád a zásady v něm obsažené (§3 ve spojení s §89 exekučního řádu). V této souvislosti poukázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 372/04. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že exekutor nemůže při nemajetnosti povinného nést tíhu nákladů exekuce, a to za situace, kdy exekuci nemůže odmítnout. Porušení čl. 9 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že na základě napadeného rozhodnutí je defacto nucena nést veškeré náklady spojené s prováděním exekuce. To také znamená porušení práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 150/04, v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě není zřejmé, zda oprávněný složil zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti dostatečně exekutorovi zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.
Stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.
Pokud stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu, sp. II. ÚS 372/04, který řeší obdobnou problematiku, nejsou závěry z něho vyplývající na stávající případ zcela aplikovatelné. Předně je třeba zdůraznit, že v nálezem řešené věci povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, protože zanikl. Ústavní soud pak řešil situaci, kdy exekutorovi rozhodnutím soudu vůbec nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což je odlišný případ. Ve stávajícím případě není exekutorovi znemožněno domáhat se uspokojení svých zákonných nároků po povinném, byť se může dosažení uspokojení jeho nároků jevit jako problematické. Ve výše citovaném případě byl navíc návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku obchodní společnosti (povinného), tedy za situace, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. Pokud za dané situace tuto cestu zvolil, přičemž pověřený exekutor zásadně neměl možnost její provedení odmítnout, nebylo možno po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Ve stávající věci však nebylo od počátku zřejmé, zda má či nemá povinný majetek postačující k uspokojení jak nároku oprávněného, tak i k uspokojení nároků exekutora.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu