ECLI:CZ:US:2006:2.US.107.04
sp. zn. II. ÚS 107/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele A.B., zastoupeného advokátkou JUDr. J.F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 10 To 135/2003-4795, ze dne 27. listopadu 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 2. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to v jeho výroku, v němž byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a bylo nově rozhodnuto odsuzujícím výrokem, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti a půl roku a trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Stěžovatel se domníval, že obecný soud vydáním napadeného rozhodnutí porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a právo dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve své stížnosti stěžovatel namítal porušení svých ústavně zaručených práv postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ve dvou oblastech.
Nejprve se stěžovatel zaměřil na skutečnost, kdy odvolací soud označil za procesně správný postup Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ve věci rozhodoval v I. stupni, ačkoliv stěžovatel měl za to, že krajský soud užil při svém rozhodování důkazy, jenž jsou procesně nepoužitelné. Jmenovitě se jednalo o výpovědi svědka D. ze dne 4.10.2000 a 9.7.2003. Výpověď svědka D. ze dne 4.10.2000 byla dle přesvědčení stěžovatele získána v rozporu s příslušnými ustanoveními zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a ustálenou judikaturou, když svědek, který měl právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 trestního řádu, byl při svém výslechu dne 4.10.2000 o tomto právu řádně poučen, avšak ten se po poučení ke svému právu odepřít výpověď nikterak nevyjádřil, tedy zda jej využívá či nikoliv, a ihned mu byly orgánem provádějícím výslech pokládány otázky k věci. Přes tento procesní nedostatek však byla výpověď svědka D. ze dne 4.10.2000 čtena při hlavním líčení u krajského soudu dle §211 trestního řádu a použita jako usvědčující důkaz o vině stěžovatele. Obdobnou vadu vykazovala výpověď svědka D. ze dne 9.7.2003 učiněná před Okresním soudem v Torgau - Spolková republika Německo (dále jen "SRN"). Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením této výpovědi soudy obou stupňů a předložil své stanovisko, že dne 9.7.2003 svědek D. projevil jednoznačně vůli nevypovídat, když po poučení o svých právech nedal nikterak najevo, jak se svým právem ve smyslu §100 trestního řádu nakládá a pouze v krátkosti a stručnosti reagoval na jemu pokládané dotazy.
Navzdory tomuto však byla výpověď svědka D. ze dne 9.7.2003 čtena při hlavním líčení u krajského soudu dle §211 trestního řádu a použita jako usvědčující důkaz o vině stěžovatele. Zároveň pak, pokud svědek při své výpovědi odkázal na výpověď předchozí ze dne 4.10.2000, nelze uvažovat o jakémkoliv "zprocesnění" dřívější výpovědi, která zůstala nadále procesně nepoužitelná. V souvislosti s oběma výpověďmi svědka D. dále stěžovatel polemizoval s obecnými soudy o jednoznačnosti vyjádření svědka v obou případech, resp. s hodnocením, nakolik zřejmé a určité musí vyjádření svědka o nevyužití práva odepřít výpověď dle §100 odst. 2 tr. ř. být, aby bylo jeho výpověď možno předčíst v hlavním líčení dle §211 trestního řádu.
Mimo výše uvedené pak stěžovatel namítal, že odvolací soud svým rozhodnutím připustil situaci, kdy stěžovateli bylo upřeno právo výslechu svědka proti sobě, když dne 9.7.2003 svědek D. fakticky odmítl vypovídat a při výpovědi tohoto svědka ze dne 4.10.2000 nebyla respektována zákonem stanovená pravidla pro výslech svědků, tedy stěžovateli či jeho obhájci nebyla v průběhu řízení dána možnost podrobit svědka otázkám obhajoby.
Pokud tedy odvolací soud nezrušil rozsudek krajského soudu v plném rozsahu a stěžovatele nezprostil obžaloby, došlo tak vydáním rozhodnutí vrchního soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když obecné soudy rozhodly o vině a trestu stěžovatele výhradně na základě procesně nepoužitelných důkazů a bez umožnění stěžovateli, resp. jeho obhájci, podrobit hlavního svědka výslechu či dotazům z jejich strany.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 9/2001, z něhož zjistil, že stěžovatel se měl spolu s I.I. dopustit činů specifikovaných pod bodem I. rozsudku krajského soudu, čj. 2 T 9/2001-4625, ze dne 11.7.2003, a sám pak činů vyjmenovaných pod bodem II. tohoto rozsudku, tedy že stěžovatel neoprávněně vyvezl a jinému opatřil omamnou látku, přičemž tento čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, čímž spáchal pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12,5 roku a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. V ostatních bodech obžaloby byl rozsudkem krajského soudu stěžovatel obžaloby zproštěn. K odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo toto rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. 10 To 135/2003-4795, ze dne 27. listopadu 2003, zrušeno ve výroku o vině pod bodem I. odvoláním napadaného rozsudku a v celém výroku o trestu a věc stěžovatele pod bodem I. odvoláním napadaného rozsudku byla vrácena krajskému soudu. Dále pak bylo vrchním soudem nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona pod bodem II. výroku odvoláním napadaného rozsudku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 let a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proti této části rozsudku odvolacího soudu tak směřovala tato ústavní stížnost.
Obecné soudy pojaly jako základ pro svá skutková zjištění, a tedy pro rozhodování o vině a trestu stěžovatele, výpovědi svědka D. ze dne 4.10.2000 a 9.7.2003. Výpověď svědka D. ze dne 4.10.2000 byla získána při jeho výslechu u SZ v Gőrlitz v SRN. O místě a čase konání tohoto výslechu byl obhájce stěžovatele řádně vyrozuměn, a následně se jej také osobně účastnil. Svědek D. byl před zahájením výslechu poučen o ustanoveních českého trestního řádu, která se týkají výslechu svědka, včetně svého práva dle §100 trestního řádu, když toto seznámení se s poučením stvrdil svým podpisem. Poté již následovaly dotazy vyslýchajícího orgánu, na které svědek D. reagoval a zodpovídal je. Obhájce stěžovatele nepoložil svědkovi žádných otázek.
Dne 9.7.2003 byl proveden další výslech svědka D., a to z důvodu snahy o rozptýlení pochybností o totožnosti osoby, o které svědek D. dne 4.10.2000 vypovídal a také za účelem splnění předpokladů §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, aby tak výpověď tohoto svědka mohla být čtena při hlavním líčení před krajským soudem. Jelikož svědek D. byl ochoten vypovídat v řízení proti stěžovateli pouze před německým soudem či státním zástupcem, konal se výslech tohoto svědka dne 9.7.2003 u Okresního soudu v Torgau v SRN na základě požadavku krajského soudu cestou právní pomoci. U výslechu byli přítomni z české strany předseda senátu krajského soudu, intervenující státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství, obhájkyně stěžovatele a tlumočník do jazyka německého. Svědek D. byl před zahájením výslechu poučen podle příslušných ustanovení německého trestního řádu, stejně tak českého trestního řádu o svých právech. Svědek uvedl, že poučení dle příslušných ustanovení českého trestního řádu porozuměl, ale nepodepíše jej. K věci samotné vypověděl, že v této záležitosti vypovídal před státním zastupitelstvím v říjnu roku 2000 a chce se tak na tuto výpověď odvolat, neboť nemá, co by dodal. Poté na žádost soudce Okresního soudu v Torgau určil fotografii stěžovatele v předloženém fotoalbu. Na dotaz předsedy senátu Krajského soudu v Plzni svědek reagoval s tím, že ve věci již rozsáhle vypovídal a nevidí tak důvod vypovídat dvakrát. Použitelnost obou výpovědí v trestním řízení podle českého trestního řádu, které pojal za podklad svých skutkových zjištění při rozhodování krajský soud, připustil ve svém rozsudku taktéž soud odvolací, když v něm projevil svůj souhlas s právním názorem obsaženým v rozsudku soudu I. stupně o možnosti použít obou výpovědí svědka D. jako důkazů v trestním řízení ve věci stěžovatele.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud v Praze v rámci svého vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti stěžovatele lze chápat jako součást jeho obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Touto obhajobou se vrchní soud jako soud odvolací, stejně tak jako předtím orgány činné v trestním řízení, zabýval a zaujal k ní stanovisko, jež je vyjádřeno v napadaném rozhodnutí. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta. Vrchní státní zastupitelství se ve svém dopise Ústavnímu soudu svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V případě projednávané ústavní stížnosti spočívá její převážná část na polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném rozsahu a smyslu jako v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance soustavy obecných soudů, jež mu nenáleží. Jelikož námitky stěžovatele se, s výjimkou uvedenou níže, kryjí s jeho námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy, je základem pro argumentaci obsaženou v této ústavní stížnosti skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, což ovšem samo o sobě nezakládá důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález ze dne 9.7.1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný pod č. 63 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 5).
Námitky související s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel zahrnul již do svého odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a v této ústavní stížnosti je pouze opakuje. Na tyto tak již obsáhle reagoval vrchní soud v odůvodnění napadaného rozsudku. Jelikož postup vrchního soudu, jakým se ten vypořádal s těmito námitkami stěžovatele, považuje Ústavní soud za ústavně souladný, je možno v reakci na tyto námitky stěžovatele odkázat na odůvodnění napadaného rozsudku vrchního soudu. K tomuto pak Ústavní soud připojuje následující. Oba výslechy svědka D., ze dne 4.10.2000 a 9.7.2003, byly provedeny na základě žádosti o právní pomoc před příslušnými orgány v SRN.
Podle čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (sdělení č. 550/1992 Sb.) dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazů nebo předání věci, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Postup při obou výsleších svědka D. se tak řídil právem dožádaného státu, tedy SRN, a byl veden německými vyšetřovacími, resp. soudními orgány. Žádná ze skutečností zjištěných Ústavním soudem či soudy obecnými nenaznačuje, a stěžovatel toto ostatně nikterak nenamítal, že by německé orgány provedly výslechy svědka D. v rozporu s německým právním řádem či Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Nadto z usnesení Ústavního soudu ze dne 29.4.2004, sp. zn. III. ÚS 59/04, uveřejněného pod č. 26, ve sv. 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, je zřejmé, že tuzemské orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny prostřednictvím seznámení se a interpretace cizozemské procesní normy zkoumat soulad v postupu při provádění úkonů dožádaným státem s jeho právním řádem, a to s ohledem na praktickou nerealizovatelnost takovéto kontroly, jež by zároveň apriorně zpochybňovala důvěryhodnost postupu orgánu dožádané strany. S poukazem na výše citované usnesení Ústavního soudu je pak možné konstatovat, že při dodržení pravidel obsažených v německém právním řádu a Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních přečtení protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv by tento svědek nebyl před učiněním výpovědi, o které je protokol sepsán, poučen v souladu s českým trestním řádem, není způsobilé porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu dále Ústavní soud poznamenává, že svědek D. ve skutečnosti byl při obou výpovědích ve věci stěžovatele německými orgány poučen o příslušných ustanoveních českého trestního řádu, včetně jeho práva ve smyslu §100 trestního řádu. V případě výpovědi ze dne 4.10.2000 svědek seznámení se s poučením o příslušných ustanoveních českého trestního řádu stvrdil svým podpisem, při výpovědi ze dne 9.7.2003 výslovně uvedl, že tomuto poučení rozuměl, avšak nepodepíše jej. Ačkoliv tedy byl svědek D. před oběmi zkoumanými výpověďmi beze vší pochybnosti zpraven o svém právu nevypovídat s ohledem na znění §100 trestního řádu, nikdy se tohoto práva, stejně tak jeho obdoby dle §55 německého trestního řádu, nedovolal.
Pokud by bylo za nedílný předpoklad pro možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., který byl vyslýchán orgány cizího státu v rámci právní pomoci ve věcech trestních, považováno jeho řádné poučení o právu odepřít výpověď podle §100 trestního řádu spolu s jeho výslovným prohlášením, že tohoto práva nevyužívá, nebyly by tímto požadavkem respektovány zásady, na kterých je právní pomoc ve věcech trestních vystavěna, když provádění důkazů v rámci právní pomoci, jež koná orgán dožádaného státu, je vedeno způsobem upraveným v právním řádu tohoto dožádaného státu. Přisvědčení námitkám stěžovatele, které označují důkazy užité obecnými soudy v jeho věci za procesně nepoužitelné pro neexistenci výslovného prohlášení svědka D. před svými výpověďmi o tom, jak nakládá se svým právem odepřít výpověď, není možné. Za výše uvedených okolností dané věci, kdy lze důvodně předpokládat, že svědek měl možnost výpověď odepřít, by toto bylo výrazem právního formalismu, nikoliv ochrany práv jednotlivce, jmenovitě práva na spravedlivý proces, na kterém stěžovatel rozhodnutím vrchního soudu zkrácen nebyl. V této souvislosti je možno nakonec doplnit, že hlavním účelem institutu poučení svědka podle §101 odst. 1 trestního řádu je chránit oprávněné zájmy vyslýchaného svědka a nikoliv obviněného.
Samostatnou námitkou, kterou stěžovatel uvedl až v ústavní stížnosti, bylo nezajištění stejných podmínek pro výslech svědka ve prospěch a proti obviněnému ze strany orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na v předchozím uvedené ovšem nelze se stěžovatelem souhlasit v tom, že výslech ze dne 4.10.2000, kterého se účastnil také obhájce stěžovatele, vykazuje vadu způsobující jeho procesní nepoužitelnost, což ve spojení se skutečností, že dne 9.7.2003 svědek D. fakticky odmítl vypovídat, zapříčiňuje porušení práva stěžovatele dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obhájcům stěžovatele bylo umožněno zúčastnit se obou výslechů svědka D., neboť o termínech těchto výslechů byli řádně vyrozuměni. Obhájci stěžovatele se jich také v obou případech účastnili a při výslechu dne 4.10.2000 měl obhájce stěžovatele možnost položit svědkovi D. potřebné otázky. Tento postup je plně v souladu s citovaným ustanovením Úmluvy.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu