ECLI:CZ:US:2006:2.US.108.06
sp. zn. II. ÚS 108/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Plynární 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 22 Cdo 2731/2005-112, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 375/2004-83, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února 2004, č. j.16 C 413/2003-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února 2004, č. j. 16 C 413/2003-64, byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na určení vlastnictví pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně neuznal námitky žalobce ve vztahu k nařízení vlády č. 15/1959, a ve vztahu k rozhodnutí finančního odboru rady Městského národního výboru v Plzni ze dne 24. listopadu 1960, když konstatoval, že správní rozhodnutí vydané na základě nařízení vlády č. 15/1959 nejsou nicotná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 375/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že otci žalobce byl rozhodnutím finančního odboru Městského národního výboru v Plzni z 24. listopadu 1960, vydaným podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., odňat předmětný pozemek. Otec žalobce zemřel 30. prosince 1965 a kromě žalobce byly dědičkami jeho manželka a dcera. Jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb. zapsán žalovaný. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 15. února 1995, sp. zn. 13 Co 1213/94, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze 7. října 1994, sp. zn. 14 C 414/92, kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému Statutárnímu městu Plzeň byla podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost vydat mu část předmětného pozemku. Důvodem zamítnutí restituční žaloby byla prekluze nároku na vydání věci v důsledku pozdě podané výzvy k vydání po lhůtě stanovené v §19 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že vlastnictví k předmětnému pozemku přešlo na stát správním rozhodnutím z roku 1960, přičemž nešlo o nicotný správní akt - k tomu odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu - rozhodnutí R 55/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek, sp. zn. 3 Cdon 362/96, a nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 105/94, IV. ÚS 80/90, a II. ÚS 247/97. Odvolací soud také uvedl, že i kdyby předmětné správní rozhodnutí mělo být aktem nicotným, nemohl by žalobce ani tak se žalobou uspět, a to s poukazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož vyplývá, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Žalobce by nemohl být určen jako vlastník předmětného pozemku ani v případě, že by vycházel z předpokladu, že jeho otec vlastnictví k předmětnému pozemku nepozbyl. V takovém případě by se býval musel domáhat určení, že jeho otec byl vlastníkem ke dni své smrti.
Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 22 Cdo 2731/2005-112, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval odkazem na svůj rozsudek 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, že mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud taková věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo takovému dědici potvrzeno nabytí dědictví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího ochranu vlastnictví a právo na dědění a porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, který umožňuje vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu pouze na základě zákona a za náhradu. Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v nicotnosti správního aktu, kdy po roce 1948 až do konce roku 1989 přecházela vlastnická práva od soukromých vlastníků na stát často bez náhrady a v mnoha případech i na základě nicotných aktů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni ze dne 24. listopadu 1960 bylo aktem nicotným a bylo vydáno v rozporu s právní normou a pravomocí tehdejšího správního orgánu. Přechod vlastnického práva, tak, jak byl proveden v případě otce stěžovatele představuje de facto vyvlastňovací akt a taková právní úprava nepožívala ani v minulosti právní ochrany. Stěžovatelem uplatněný restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. byl rovněž zamítnut a obecné soudy svými rozhodnutí v dané věci potvrdily bezprávní stav vlastnictví, kterým tak došlo k porušení Listiny.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
K problematice obsažené v ústavní stížnosti (tj. ke vztahu obecných a restitučních předpisů) se Ústavní soud vyjádřil v různých případech. Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož mj. žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Byť se případ řešený v uvedeném stanovisku týká období před 25. únorem 1948, jsou jeho závěry obecnějšího charakteru a lze je uplatnit i na vztahy nastalé po tomto datu. Podstatné je, že pokud existovala možnost domáhat se nápravy majetkových křivd podle restitučních předpisů, není možné postupovat podle předpisů obecných.
Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu.
Žaloba na určení vlastnického práva by se tak stala prostředkem k neakceptovatelnému rozšiřování restitučních titulů tam, kde stát stanovil principy a pravidla pro navracení majetku, včetně časových hranic. Pokud nedošlo v souladu s takto stanovenými pravidly k vrácení majetku, ať již z důvodu zmeškání lhůty pro podání výzvy k vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., jako tomu je v daném případě, nebo z jiného důvodu, nelze takové negativní rozhodnutí obcházet postupem podle obecných předpisů.
Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. dubna 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu