ECLI:CZ:US:2006:2.US.115.03
sp. zn. II. ÚS 115/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodě, Klášter 137, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2002, č.j. 20 Cdo 394/2002-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2001, č.j. 20 Co 245/2001-115, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2000, č.j. 24 C 182/2000-97, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2000, č.j. 20 Cdo 2181/98-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem souboru uměleckých předmětů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu České republiky, který nejprve rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 2181/98-91, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 3. 1998, č. j. 11 C 72/94-55, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 7. 1998, č. j. 16 Co 204/98-71, jímž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Poté, co obvodní soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č.j. 24 C 182/2000-97, žalobu stěžovatele zamítl a městský soud svým rozsudkem ze dne 24. 9. 20001, č.j. 20 Co 245/2001-115, toto rozhodnutí potvrdil, dovolací soud usnesením ze dne 28. 11. 2002, č.j. 20 Cdo 394/2002-134, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že otázka řešená v napadeném rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jak ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. 6. 2000, č. j. 20 Cdo 2181/98-91, tak v usnesení ze dne 28. 11. 2002, č.j. 20 Cdo 394/2002-134, vyslovil právní názor, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace restitučních předpisů, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které upravují. Jestliže zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních. řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."), jež je svou povahou restitučním právním předpisem, založil svým výčtem nápravu majetkových křivd jen ohledně některého odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak to logicky nemůže znamenat nic jiného, než že subjekt, podle zákona jinak oprávněný, není legitimován k uplatnění vlastnického práva ohledně jiného majetku, v příloze zákona neuvedeného. Stěžovatel je osobou uvedenou v příloze zákona č. 298/1990 Sb., přičemž majetek, jehož vydání se žalobou domáhal, v příloze zákona uveden není. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn domáhat se vydání předmětného majetku.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizoval s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu a namítal, že jeho aplikací v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Stěžovatel se rovněž domníval, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť rozsudkem Nejvyššího soudu bylo determinováno další rozhodování nalézacího a odvolacího soudu, aniž by ve věci bylo provedeno řádné dokazování, jež se s ohledem na kautely spravedlivého procesu jevilo jako nezbytné. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 61/94, z nějž dle jeho názoru vyplývá, že soud je povinen umožnit provedení a hodnocení důkazů směřujících ke skutkovým zjištěním, jež lze subsumovat pod hmotněprávní normu, dopadající na předmětný nárok. Dle stěžovatele byla v řízení před obecnými soudy rovněž porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť Nejvyšší soud připustil dovolání žalovaného, a dokonce mu vyhověl, zatímco dovolání stěžovatele bylo shledáno nepřípustným a nebylo tak meritorně projednáno. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, publikované pod č. 32/2003 Sb., dle nějž lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, přičemž lhůta je považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí, považoval Ústavní soud ústavní stížnost za včasnou, neboť usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 2. 1. 2003 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 21. 2. 2003, tedy v zákonné šedesátidenní lhůtě.
Ústavní soud tak shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu, sp. zn. 24 C 182/2000, a vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal v otázce povahy zákona č. 298/1990 Sb. na odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 3. 1998, č. j. 11 C 72/94-55. Městský soud pak v této souvislosti poukázal na skutečnost, že rozhodoval vázán právním názorem dovolacího soudu. Námitku stěžovatele, týkající se porušení práva na spravedlivý proces, neshledal městský soud důvodnou, neboť řádné dokazování ve věci proběhlo před vydáním kasačního rozsudku ze strany Nejvyššího soudu. Poté již rozhodnutí obvodního a městského soudu záviselo výlučně na právním posouzení věci, nebylo tedy třeba provádět další dokazování či dokazování opakovat. V okolnosti, že nebylo rozhodnuto v souladu s právním názorem stěžovatele, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud pak v rámci vyjádření k ústavní stížnosti odmítl argumentaci stěžovatele, vztahující se k povaze zákona č. 298/1990 Sb. a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce porušení rovnosti účastníků Nejvyšší soud uvedl, že kasačním rozsudkem reagoval na rozhodnutí rozporné s dosavadní judikaturou, odmítavým usnesením naopak na rozhodnutí, jež bylo s judikaturou v souladu. V závěru Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Národní galerie v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou. Meritorně se pak plně ztotožnila s právním názorem vysloveným v obou rozhodnutích Nejvyššího soudu.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve vztahu k argumentaci, týkající se povahy zákona č. 298/1990 Sb., vycházel Ústavní soud ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, publikované pod č. 13/2006 Sb., v němž bylo konstatováno, že zákon č. 298/1990 Sb. je svou povahou součástí restitučního zákonodárství a tvoří překážku aplikace obecných právních předpisů. Čtvrtý senát Ústavního soudu, jsa citovaným stanoviskem pléna vázán, proto považoval argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu za ústavně konformní. V podrobnostech pak Ústavní soud odkazuje na obsah výše uvedeného stanoviska.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatele. Ve vztahu k tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků řízení možno uvést, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka za zcela odlišné situace, přičemž kritérium přípustnosti dovolání spatřoval v souladnosti, resp. rozpornosti s dosavadní judikaturou. Takový postup je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu a za daných podmínek nezakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stejně tak Ústavní soud neshledal nedostatky v provedeném dokazování. Rozsah provedeného dokazování byl pro vydání rozhodnutí zcela dostačující, s ohledem na konečné stanovisko obecných soudů dokonce nadbytečný. Jestliže stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 61/94, tento se týká problematiky tzv. opomenutých důkazů a na předmětnou problematiku zjevně nedopadá.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu
Doplňující odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného k odůvodnění přijatého usnesení připojené k rozhodnutí podle ustanovení §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění
V odůvodnění citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu jsou všichni členové rozhodujícího čtvrtého senátu Ústavního soudu vázáni a nemohou se od něho odchýlit, neboť takovým odchýlením dopustili by se kroku protiústavního.
Avšak to nic nemění na tom, že ve vztahu k odůvodnění přijatého usnesení disentující soudkyně Vlasta Formánková a soudce Miloslav Výborný považují za vhodné i správné upozornit na to, že se stanoviskem Ústavního soudu Pl. ÚS 22/05 nesouhlasili, přičemž argumentované důvody svého nesouhlasu publikovali (viz www.judikatura.cz); na tyto důvody i nyní odkazují.
Vlasta Formánková
Miloslav Výborný