ECLI:CZ:US:2006:2.US.153.06
sp. zn. II. ÚS 153/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. června 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06 ve věci ústavní stížnosti E. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2005 sp. zn. 42 Co 459/2005, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
Výroky II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2005 sp. zn. 42 Co 459/2005 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 16. března 2006, se stěžovatelka domáhá zrušení výroků rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2005 sp. zn. 42 Co 459/2005, kterými jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že těmito výroky byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojené kopie rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2005 č. j. 42 Co 459/2005-93 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva o převodu členských práv a povinností k Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Kopřivnice, uzavřená dne 23. dubna 2002, mezi M. S. (dlužníkem stěžovatelky a převodcem) a vedlejší účastnicí řízení (coby nabyvatelkou), je neúčinná. V tomto řízení byla stěžovatelka osvobozena od soudních poplatků a vedlejší účastnici řízení byl (coby osobě splňující předpoklady osvobození od soudních poplatků) ustanoven zástupce z řad advokátů. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. května 2005 č. j. 13 C 289/2004-71 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, že Česká republika nemá proti stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2005 č. j. 42 Co 459/2005-93 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrzen a ve zbytku změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 4 800 Kč, a to na účet soudu; povinnost zaplatit soudní poplatek nebyla uložena a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 6 049 Kč na účet soudu. Měnící výroky byly odůvodněny aplikací §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, povinnost k náhradě nákladů řízení byla odůvodněna aplikací §142 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy s ohledem na procesní neúspěch stěžovatelky. Jejich výše byla odůvodněna aplikací §8 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, platební místo aplikací §160 odst. 1 občanského soudního řádu a lhůta k plnění aplikací §149 odst. 2 občanského soudního řádu. Neuložení povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo odůvodněno předchozím rozhodnutím o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává právního názoru obsaženého v nálezu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 29) a dále v nálezech sp. zn. I. ÚS 350/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 130) a sp. zn. I. ÚS 653/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69). Je toho názoru, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha o jejich uložení musí být alespoň stručně odůvodněna, k čemuž nedošlo. Přitom jí byla poskytnuta výjimka z pravidla už tím, že byla osvobozena od soudních poplatků. Rozvádí okolnosti případu a svůj postup v řízení. Má za to, že v rozhodnutí o nákladech řízení by mělo být alespoň stručně zdůvodněno, zda má situace účastníka, která je důvodem pro osvobození od soudních poplatků, nějaký vliv na rozhodování nákladech řízení.
Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Podle Krajského soudu v Ostravě k žádnému porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Má za to, že soud prvního stupně nerozhodl o nákladech řízení správně, neboť vycházel z názoru, že úspěšné žalované náklady řízení nevznikly, neboť její zástupce jí byl ustanoven na náklady státu. Odměna a hotové výdaje advokáta, který byl účastníku ustanoven, jsou však náklady tohoto účastníka a nikoliv státu, pouze tyto náklady platí stát. Pokud pak je tomuto účastníku přiznána náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Pro rozhodnutí podle §149 odst. 2 občanského soudního řádu je pak zcela bez významu, že účastník, který má povinnost hradit náklady řízení, byl osvobozen od soudního poplatku. V daném případě by bylo maximálně možno zvažovat použití výjimečného ustanovení §150 občanského soudního řádu a náklady zcela nebo zčásti nepřiznat, byly- li by pro to shledány důvody zvláštního zřetele hodné. Žádné takové důvody však shledány nebyly (okolnost, že účastník byl osvobozen od soudního poplatku sama o sobě takovýmto důvodem být nemůže) a proto byla náhrada nákladů řízení přiznána v plné výši. Je tedy zřejmé, že se Krajský soud v Ostravě při svém rozhodnutí o nákladech řízení řídil občanským soudním řádem, přičemž na konkrétní použitá ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Nešlo tedy o libovůli a nahodilost, jak se snad stěžovatelka domnívá.
S. P. se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.
Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze 6. února 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. října 2004 ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96 resp. č. 76809/01 in http://hudoc.echr.coe.int/). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (např. nález sp. zn. II. ÚS 557/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68).
Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I díl, 6 vydání, Praha 2003, str. 555).
Nálezem sp. zn. IV. ÚS 454/04 bylo Ústavním soudem zásadně vysloveno, že zásady, upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. Vyslovil se tak v situaci, kdy se z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu kromě prostého poukazu na úspěch žalobkyně nebylo možné dozvědět, proč takové rozhodnutí soud učinil v situaci, kdy byl stěžovatel, patrně poukazem na sociální potřebnost, osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky.
Posledně uvedený právní názor zcela dopadá i na posuzovaný případ, jak správně poukazuje stěžovatel. I v nyní posuzovaném případě rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že je přiznal procesně úspěšné vedlejší účastnici řízení. Toto své rozhodnutí přitom "odůvodnil" odkazy na jednotlivá zákonná ustanovení, která na ně dopadají. Podle názoru Ústavního soudu sice může být odůvodnění stručné, jak bylo vyloženo výše, avšak nelze je nahrazovat pouhým odkazem na právní předpisy, nebo jejich citací. V takovém případě totiž vůbec není zřejmé, jak dospěl soud k závěru, že mají být aplikovány právě uváděné předpisy a žádné jiné. Protože tedy římskoprávní zásada iudices non tenentur exprimere causam sententiae suae v prostředí právního řádu, v němž jsou zakotvena základní práva a svobody, neplatí, je nutné vyložit i úvahy soudu vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v jeho odůvodnění.
Ústavní soud tudíž nijak nerozporuje názor obecného soudu o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení nebylo správné. V posuzovaném případě se však nemůže zabývat tím, zda úvahy vedoucí obecný soud podle jeho vyjádření k ústavní stížnosti jsou v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami, a zda je tím pádem i správné samo napadené rozhodnutí, neboť tyto úvahy v něm nebyly obsaženy. Jinými slovy zásadní ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí je v absenci relevantního odůvodnění.
Jako obiter dictum lze uvést, že Ústavní soud zásadně nemůže předjímat, jestli a jak by obecný soud měl své rozhodnutí změnit, a zda s ohledem na výše uvedenou konstantní judikaturu Ústavního soudu a názory teorie není rozhodnutí obecného soudu co do podstaty správné.
Ústavní soud proto ze shora vyložených důvodů ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon), zcela vyhověl, neboť tím, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, aniž by své rozhodnutí vzhledem ke všem aspektům daného řízení řádně odůvodnil, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto byly napadené výroky o náhradě nákladů řízení rozhodnutí obecného soudu zrušeny podle §82 odst. 3 písm. a) zákona.
Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a Krajský soud v Ostravě s tímto postupem souhlasil. Stěžovatelka byla vyzvána ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s upozorněním, že pokud na tuto výzvu nebude reagovat, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Protože stěžovatelka ve stanovené lhůtě na výzvu nijak nereagovala, byly dány podmínky pro upuštění od ústního jednání tak, jak jsou stanoveny v §44 odst. 2 zákona.