ECLI:CZ:US:2006:2.US.195.06
sp. zn. II. ÚS 195/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Sdružení Růžový panter, se sídlem Březová 23, Zdice, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, Praha, směřující proti postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ve věci, vedené pod ČTS: OKFK - 15/8-I-2005, spojené s návrhem na zrušení §159a odst. 5 alinea ultima a odst. 6 trestního řádu, za účasti Policie České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 4. 4. 2006, stěžovatel uvádí, že podal trestní oznámení, které bylo odloženo usnesením policejního orgánu ze dne 30. 1. 2006, ČTS OKFK-15/8-I-2005. Stěžovatel byl o odložení trestního stíhání policejním orgánem vyrozuměn bez toho, aby byl seznámen s důvody, které k tomu policejní orgán vedly, a aniž by mu bylo doručeno vlastní usnesení policejního orgánu.
Stěžovatel brojí proti tomu, že je coby oznamovatel podezření ze spáchání trestného činu pouze "dodavatelem" podnětů, aniž by mohl správnost následného postupu policejního orgánu ověřit. Až do roku 1994 přitom zákonná úprava stanovovala povinnost doručit usnesení o odložení věci oznamovateli, který proti němu mohl podat stížnost. Polemizuje se změnou této zákonné úpravy, která znemožnila občanské společnosti mít kontrolu nad tím, zda orgány činné v trestním řízení při vyřizování trestních oznámení postupují v souladu se zákonem, a zda tedy plní svoji zákonem uloženou povinnost stíhat všechny trestné činy. Přitom i oznamovatel má podle stěžovatele ve světle nálezu, sp. zn. IV. ÚS 690/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 45. str. 417), právo na to, aby byla jím oznámená věc prověřena stanoveným způsobem, který nebudí pochybnosti. Po zrušení výše uvedeného práva stížnosti je možné usnesení policejního orgánu napadnout pouze cestou hierarchické stížnosti k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, která není účinným prostředkem nápravy, anebo novým trestním oznámením v téže věci. Stěžovatel polemizuje se závěry usnesení policejního orgánu (s nímž se náhodně seznámil v souvislosti s jiným řízením) s tím, že by mnohé z nich dokázal kvalifikovaně vyvrátit.
Proto uzavírá, že nedoručení usnesení policejního orgánu považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým byla porušena základní práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a domáhá se vyslovení zákazu, aby policejní orgán pokračoval v tomto porušování ústavně zaručených práv stěžovatele, a příkazu, aby policejní orgán stěžovateli předmětné usnesení doručil. Současně se domáhá zrušení §159 odst. 5 alinea ultima a odst. 6 trestního řádu, která protiústavní postup policejního orgánu stanoví. Stěžovatel se ve světle nálezu, sp. zn. II. ÚS 193/94 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 19. str. 159), rovněž domnívá, že jeho ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se dotýká širokého okruhu jiných občanských sdružení v postavení oznamovatelů.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že I. J., coby ředitelka stěžovatele, dne 22. 8. 2005 podala trestní oznámení ve věci prodeje kostela sv. Michaela na Starém Městě v Praze. Usnesením Policejního orgánu ze dne 30. 1. 2006, ČTS OKFK-15/8-I-2005, bylo toto trestním oznámení podle §159a odst. 1 trestního řádu odloženo, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn přípisem policejního orgánu z téhož dne. Přípisem státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 12. 2005, č. j. KZn 3469/2002-135, byl stěžovatel informován o výsledku výkonu dohledu v jiných věcech s tím, že podnět byl jako nedůvodný odložen.
Ústavní soud již judikoval dříve, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky nezakládá (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 7. str. 345., viz též usnesení, sp. zn. I. ÚS 84/99 in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 14. str. 291). Z toho zásadního právního závěru lze dále dovodit, že oznamovatel podezření ze spáchání trestného činu nemá z ústavněprávního pohledu právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu, natož právo jakkoliv proti tomuto usnesení brojit. Právo na doručení vyrozumění o tomto usnesení podle §159a odst. 6 trestního řádu tak lze z ústavněprávního hlediska považovat "pouze" za jednu z forem určitého beneficia legis, které dává možnost určité omezené účasti občanům na trestním řízení, aby všichni občané pomáhali k náležitému zjištění trestných činů a spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§1 trestního řádu). Ústavní stížnost oznamovatele podezření ze spáchání trestného činu, směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení, proto z podstaty věci nemůže dosahovat ústavněprávní intenzity, a proto je zjevně neopodstatněná. Právní názory obsažené v nálezech, na něž se stěžovatel odvolává, přitom vůbec nedopadají na nyní posuzovaný případ.
Jestliže byla samotná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, musí se tento závěr promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení §159 odst. 5 alinea ultima a odst. 6 trestního řádu. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. U. 22. str. 351). Na tom nic nemění ani skutečnost, že i jinak by byl návrh na zrušení napadených ustanovení zjevně neopodstatněný, a to z téhož důvodu, jako to bylo shledáno u vlastní ústavní stížnosti.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení byl odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace podle §43 odst. 2 písm. b) zákona ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu