ECLI:CZ:US:2006:2.US.20.04
sp. zn. II. ÚS 20/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky S., zastoupené advokátem JUDr. G.V., o ústavní stížnosti proti výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, čj. 1 Cmo 289/2002-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 1. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, čj. 1 Cmo 289/2002-87, v nichž se stanoví, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2002, čj. 28 Cm 602/97-61, zamítl žalobu obchodní společnosti S., spol. s r.o. (dále jen "vedlejší účastnice"), na zaplacení pohledávky ve výši 83 076 Kč s 19 % úrokem od 13. 2. 1995 do zaplacení. Prostřednictvím této žaloby se vedlejší účastnice z titulu smlouvy o dílo domáhala uhrazení nedoplatku ceny díla, jež spočívalo v provedení keramických a kamenických obkladů a dlažeb. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neprokázala předání díla, nenastala tedy dosud splatnost jeho ceny a žaloba tak byla podána předčasně. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak, že stanovil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 36 300 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného vedlejší účastnicí, rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, čj. 1 Cmo 289/2002-87, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení jej ovšem s odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně řízení odvolacího. Vrchní soud vzal při rozhodování o nákladech řízení v úvahu, že spor byl vyvolán tím, že stěžovatelka i vedlejší účastnice postupovaly v rozporu s §43 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což se týká zejména stěžovatelky, která se v průběhu řízení omezila pouze na obecné popírání tvrzení žalobce, aniž by uvedla, kolik podle ní bylo provedeno prací. Dále dle názoru odvolacího soudu nebylo možné přehlédnout skutkové zjištění soudu prvního stupně, že práce podle dodatku smlouvy z 18. 11. 1994 byly provedeny nikoliv na stavbě ve vlastnictví stěžovatelky, ale na nemovitosti jejího jednatele, přičemž výpovědi svědků nasvědčují tomu, že tato skutečnost byla příčinou ztížené komunikace mezi stranami a nepřevzetí díla. Jestliže tomu tak bylo, pak, jak dovodil odvolací soud, šlo ze strany stěžovatelky o jednání, které je v rozporu s morálkou, a již s ohledem na požadavek prosté slušnosti by bylo nepřijatelné, kdyby za této situace byly stěžovatelce ještě přiznány náklady řízení.
Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že vrchní soud pochybil, jestliže v jejím případě aplikoval §150 občanského soudního řádu, neboť skutečné důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých by bylo možno předmětné ustanovení aplikovat, dle jejího názoru neexistovaly. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla obsáhlou, nicméně ústavněprávního rozměru prostou, argumentaci, tvořící polemiku s výše uvedenými závěry vrchního soudu. Stěžovatelka rovněž namítala porušení zásady dvojinstančnosti, neboť odvolací soud měl při tak závažném rozhodnutí jako je nepřiznání náhrady nákladů v částce, která není zanedbatelná, vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze vydáním napadeného rozhodnutí porušil čl. 90 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výroky II. a III. napadeného rozsudku vrchního soudu zrušil a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu, sp. zn. 28 Cm 602/97, a vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud v Praze k výzvě Ústavního soudu ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů konstatoval, že dle přesvědčení členů senátu nemůže právo existovat odtrženě od morálky a soud nemohl dost dobře přehlédnout skutečnost, že prováděné práce byly hrazeny stěžovatelkou, čímž byla v konečném důsledku ovlivněna výše daňového základu stěžovatelky a její daňová povinnost, přičemž prospěch z těchto prací měl jednatel společnosti. Ustanovení §150 je sice ustanovením výjimečným, nicméně nemůže být vykládáno tak, že jej nelze užít nikdy. Z dikce tohoto ustanovení nelze dovodit, že mimořádnými důvody jsou pouze důvody sociální či majetkové. Vedlejší účastnice poté ve svém vyjádření uvedla, že považuje rozhodnutí vrchního soudu za věcně správné a řádně a přesvědčivě odůvodněné. Stěžovatelka svou ústavní stížností staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu ovšem nenáleží. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost, včetně návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, zamítl.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta však možnosti vyjádřit se k nim nevyužila.
III.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ustanovení §150 občanského soudního řádu obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, přičemž toto právo přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Úkolem soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 619/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 79, str. 165 a násl.). Jak vyplývá z ustálené judikatury, Ústavní soud by byl povolán do těchto úvah obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit pouze v případě zcela extrémní aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, tedy zejména v případech, kdy obecný soud své rozhodnutí neodůvodnil vůbec či je odůvodnil důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, nález č. 75, str. 145 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2005, sp. zn. I.ÚS 305/03, nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II.ÚS 635/04, dosud nepublikovány, dostupné na www.judikatura.cz). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci předmětného ustanovení. Závěr odvolacího soudu v otázce nákladů řízení nepovažuje Ústavní soud za porušující principy spravedlnosti a sám fakt, že stěžovatelka má na interpretaci zákonných ustanovení rozdílný názor, nezakládá porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že došlo k porušení dvojinstančnosti řízení. Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu může odvolací soud změnit rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnu rozhodnutí, odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu, příslušná právní úprava dovoluje a odvolací soud v tomto případě tedy jednal zcela v mezích své kompetence.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo; proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Náhradu nákladů řízení Ústavní soud potom stěžovatelce ve smyslu jejího návrhu nepřiznal, neboť s ohledem na výsledek řízení nebyly splněny podmínky uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, když opačný postup by byl v rozporu i s ustanovením §83 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu