ECLI:CZ:US:2006:2.US.204.06
sp. zn. II. ÚS 204/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. B., zastoupeného JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 15 Co 349/2004, ze dne 13. 12. 2005, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl v zákonné lhůtě výše označený rozsudek krajského soudu s tvrzením, že jím, jakož i instančně předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 5/2002, byla zasažena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a "právo vlastnické" dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv. Rozsudek krajského soudu navrhl zrušit.
Napadeným rozhodnutím byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek, jímž soud prvého stupně zamítl jeho žalobu na zaplacení specifikované peněžní částky s příslušenstvím. Žaloval z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovaným R. G. a J. D. tím, že užívali byt ve vlastnictví stěžovatele údajně bez právního důvodu. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že byt původně jako společní nájemci užívali manželé G., rodiče žalované. Později bylo sice soudem přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, ovšem povinnost jej vyklidit byla vázána na zajištění bytu náhradního. V mezidobí dr. G. byt opustila, a nadále jej užíval dr. G. se svou dcerou, žalovanou R. G. a jejím přítelem, žalovaným J. D. Žalovaní tedy byt užívali coby členové domácnosti dr. G. chráněného ustanovením §712a občanského zákoníku.
Krajský soud v odvolacím řízení přezkoumal uplatněné námitky a dospěl k závěru, že soud prvé instance vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, žalobu zhodnotil správně, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel vyjádřil ve své stížnosti přesvědčení, že soudy mu odepřely přístup ke spravedlnosti, pokud s poukazem na zásadu hospodárnosti řízení neprovedly jím navržené důkazy - hovoří o nevyslechnutých svědcích - a neumožnily mu tak dokázat jeho skutková tvrzení. Obecně by takový postup, dovedeno ad absurdum, vedl k závěru, že je zbytečné jakékoliv důkazy nabízet. Dále byla podle stěžovatele učiněna nesprávná skutková zjištění; dr. G. umožnil žalované bydlení teprve poté, co splnil výše zmiňovanou povinnost předmětný byt vyklidit a z bytu se odstěhoval. Stěžovatel má na rozdíl od obecných soudů zato, že je lhostejné, zda splnil svou povinnost vůči dr. G. zajistit mu náhradní byt či nikoliv.
Po formální stránce neshledal Ústavní soud na podání žádných vad. Stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou ve lhůtě zákonem stanovené, před podáním stížnosti vyčerpal stěžovatel procesní prostředky k ochraně práv, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh je tedy přípustný.
Ústavní soud přesto podanou stížnost odmítl, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel sám v podání uvedl, že si je vědom pozice Ústavního soudu uvnitř moci soudní - není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není zásadně oprávněn vykonávat jejich přezkumnou pravomoc. Obsah jeho návrhu tomu ale neodpovídá. Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem jeho občanskoprávního sporu. To však samo o sobě ještě nemůže zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Opačný závěr, totiž že každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, znamená porušení práva na spravedlivý proces, by z Ústavního soudu učinil právě pouhou další instanci v systému obecného soudnictví.
Dle názoru stěžovatele byl jeho spor rozhodnut v rozporu se skutkovým stavem věci; v podstatě brojí proti posouzení klíčové okolnosti, tedy zda a kdy se z předmětného bytu odstěhoval dr. G. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy znovu, a to ani tehdy, kdyby se Ústavní soud s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 5, a řada rozhodnutí na něj navazující). Stejně musí Ústavní soud postupovat i v posuzovaném případě. Rozhodnutí věci předcházelo dostatečně rozsáhlé zjištění skutkového stavu, kterému odpovídá přijatý závěr právní, a svůj postup i stěžejní úvahy krajský soud účastníkům dostatečně zdůvodnil.
Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněnou námitku důkazu nesprávně opomenutého s odvoláním na hospodárnost řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že zásada hospodárnosti nebyla aplikována účelově, měl-li soud zjišťovat skutečnosti již známé. Pokud obecné soudy otázku, zda se dr. G. z bytu odstěhoval, v bytě nebydlel a nevedl společnou domácnost se žalovanými, řešily jako předběžnou již v pravomocně skončeném sporu o stěžovatelově žalobě na určení, zda je potřeba vázat povinnost dr. G. vyklidit a předat byt na povinnost stěžovatele zajistit mu bytovou náhradu (u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 214/2000), pak je zbytečné zatěžovat stejným dokazováním i další řízení. Tento logický postup byl také v napadeném rozsudku patřičně zdůvodněn.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu