ECLI:CZ:US:2006:2.US.206.06
sp. zn. II. ÚS 206/06
Usnesení
II. ÚS 206/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. M., právně zastoupeného JUDr. Janem Veverkou, advokátem se sídlem Londýnská 59, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 457/2005, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel byl Okresním soudem v Prostějově uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu držení a užívání střelné zbraně na dobu 5 let a uložena povinnost náhrady škody. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v důsledku neopatrné manipulace s loveckou zbraní postřelil J. Z. a do oblasti pravé části hrudníku, v důsledku čehož poškozený utrpěl těžké zranění, na jehož následky na místě zamřel. Soud vycházel z provedených důkazů, a to zejména z výpovědi svědkyně S. Š., která situaci pozorovala z nedalekého domu z okna, z odborného vyjádření odboru kriminalistické techniky a expertíz a z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obhajoba stěžovatele byla založena na tvrzení, že se poškozený postřelil sám svou zbraní a podle názoru soudu byla naprosto nevěrohodná a vyvrácená právě všemi provedenými důkazy.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se jedná o skutkově složitou věc, a protože nebylo přímých svědků, bylo nutné v zájmu zjištění skutkového stavu věci vykonat i jím navrhované důkazy, mezi které patřilo i přibrání znalce v oboru střelné zbraně.V přípravném řízení se orgány činné v trestním řízení spokojily pouze s odborným vyjádřením Odboru kriminalistické techniky a expertiz v Brně. Stěžovatel navrhoval rovněž vyslechnout pracovníky policie, kteří odborné zkoumání provedli a vyjádření zpracovali.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí některé podle jeho názoru hrubé nedostatky v jednání policie, ať se již jedná o protokol o ohledání místa činu či přibrání J. M. jako nezúčastněné osoby k ohledání místa činu. Soud I. stupně se v podstatě s jeho návrhy na doplnění dokazování nevypořádal a nijak neodůvodnil jejich nepotřebnost. Současná právní úprava vyšetřování stejně jako úprava řízení před obecnými soudy nezná institut předběžného posuzování důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby.
K obsahu ústavní stížnosti se stručně vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Prostějově odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, Krajský soud v Brně uvedl, že v řízení proti stěžovateli nebyly porušeny zásady trestního řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Polemika stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týkala především problematiky provádění důkazů při zjišťování skutkového stavu. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Obecné soudy se řádně vypořádaly s tím, proč považovaly provedení důkazu znaleckým posudkem za nadbytečné. Soud I. stupně uvedl, že nepovažoval za nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem, neboť podle jeho názoru bylo odborné vyjádření v oboru balistika dostatečně srozumitelné a výstižné. Opakování výpovědi S. Š. je pak podle soudu naprosto nedůvodné. V odvolání zopakoval stěžovatel svoji verzi obhajoby, což odvolací soud v odůvodnění rozsudku odmítl. Vyjádřil se i k důkazním návrhům obsaženým v odvolání a na str. 3 usnesení zcela zřetelně vyložil, z jakých důvodů jim nevyhověl.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- advokát stěžovatele 2x
- Okresní soud v Prostějově
- Krajský soud v brně
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejek založit