ECLI:CZ:US:2006:2.US.273.04.1
sp. zn. II. ÚS 273/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 1 Cmo 237/2003, B 1035-500, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. F 38317/2001, B 1035/527, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl dne 30. 4. 2004 u Ústavního soudu v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, která požaduje zrušit. Při jejich vydání prý soudy nepostupovaly v souladu se zákonem, a v důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, konkrétně hovoří o právu vlastnit majetek, zaručenému v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle článku 36 Listiny.
Z přípisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu taktéž dovoláním, proto usnesením ze dne 23. 9. 2004, čj. II. ÚS 273/04-17, řízení přerušil. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 11. 2004, čj. 29 Odo 671/2004-602, dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. Ústavní soud proto rozhodl, že v řízení se pokračuje.
Jak zjistil Ústavní soud z obsahu stěžovatelova podání a z rejstříkového spisu B 1035, vedeného Krajským soudem v Ostravě, řízení před obecnými soudy bylo vedeno o návrhu na zápis společnosti s ručením omezeným P., v likvidaci, coby jediného akcionáře stěžovatele. Krajský soud usnesením napadeným touto stížností návrh zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že nebylo jeho úkolem zjišťovat přesný počet akcionářů stěžovatele a kolik akcií drží, ale zda stěžovatel má pouze jediného akcionáře. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že nikoliv, neboť stěžovatel dvakrát navyšoval základní kapitál, přičemž vždy upsaly a zcela splatily emisní kurs akcií obchodní společnosti, odlišné od P., s. r. o., v likvidaci. Stěžovatel pak neprokázal, ale ani netvrdil, že by obchodní společnosti, které se staly při zvyšování základního kapitálu jeho akcionáři, akcie následně převedly na společnost P., s. r. o., v likvidaci. Ve světle provedených důkazů, které rejstříkový soud konkrétně označil, tvrzení stěžovatele, že má od svého založení toliko jediného akcionáře, nemohlo obstát. O podaném odvolání rozhodl, opět usnesením napadeným nyní u Ústavního soudu, Vrchní soud v Olomouci tak, že usnesení krajského soudu potvrdil. Výslovně se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvé instance a z nich přijaté právní závěry označil za přiléhavé. Podstatné argumenty pro zamítnutí návrhu na zápis do obchodního rejstříku, jak jsou uvedeny výše, pak v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval i soud odvolací.
Stěžovatel ve svém podání namítá, že obecné soudy nepostupovaly v řízení podle platných zákonů. Podle stanov stěžovatele, a to až do změny provedené ke dni 25. 9. 1997, byly akcie převoditelné na jiné osoby jen se souhlasem představenstva společnosti. Podle obchodního zákoníku způsobovala absence takového souhlasu neplatnost smlouvy o převodu akcií. Protože k převodu akcií, zapsaného dne 28. 4. 1996, z obchodní společnosti M., s. r. o. (později P s. r. o.) na V.D., představenstvo stěžovatele souhlas dle stanov neudělilo. Kupní smlouva je proto neplatná. Z téhož důvodu jsou neplatné i všechny na ni navazující smlouvy o převodu akcií, které stěžovatel blíže popisuje. Podle stěžovatele proto zůstává jeho jediným akcionářem společnost s ručením omezeným P., jakožto původní jediný akcionář. Otázkou platnosti těchto smluv se ovšem obecné soudy nezabývaly, čímž se nepřípustně dotkly stěžovatelových základních práv, která v návrhu označil.
Oba dotčené soudy ve svých vyjádřeních k obsahu stížnosti bez uvedení dalších argumentů odkázaly na odůvodnění předmětných rozhodnutí. Vzhledem k tomu nebyl důvod je zasílat na vědomí stěžovateli.
Ústavní soud se tak jako v ostatních případech nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpal stěžovatel opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je tedy přípustný. Ústavní stížnost je však z níže uvedených důvodů nutno odmítnout.
Především stěžovatel ve svém podání neuvádí nic, co by posouvalo jeho věc do ústavněprávní roviny. Pouze polemizuje s rozsahem dokazování, které provedl rejstříkový soud a ze kterého vycházel i soud odvolací, a okrajově též s právním hodnocením, na němž se oba soudy rovněž shodly. Stěžovatel navíc argumentuje stejně jako v průběhu řízení před obecnými soudy. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, a řada dalších). Ústavní soud nemůže posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních.
Nyní posuzovaná rozhodnutí žádnou z uvedených vad neobsahují a jsou plně ústavně konformní. Napadenému rozhodnutí rejstříkového soudu předcházelo podrobné dokazování. Úvahy, které jej vedly k zamítnutí návrhu na zápis do obchodního rejstříku, soud v odůvodnění usnesení pečlivě rozvedl. Shodně postupoval i soud odvolací. Stěžovateli proto v žádném případě nebylo upřeno právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, jak tvrdí. Nebylo zasaženo ani do stěžovatelova práva vlastnit majetek, jak se mylně domnívá. Soudy totiž jednak se stěžovatelovým návrhem na zápis změn do obchodního rejstříku naložily zcela v souladu se zákonem a jednak, a to především, daný typ řízení zásah do tohoto základního práva vylučuje. Rejstříkový soud pouze zkoumal, zda v návrhu uvedená osoba je jediným společníkem stěžovatele. Ať již by soud rozhodl tak či onak, jakýkoliv zásah do vlastnického práva stěžovatele nepřichází do úvahy.
Kromě výše uvedeného je nutno ještě doplnit, že obecné soudy založily své rozhodnutí na zjištění, že stěžovatel opakovaně navyšoval základní kapitál a jeho akcie upsaly a uhradily subjekty odlišné od toho, který měl být na základě předmětného návrhu zapsán do obchodního rejstříku jako jediný společník. Stěžovatel přitom ani netvrdil, že by tito upisovatelé na "jediného společníka" akcie převedly. Proti tomuto stěžejnímu argumentu rozhodnutí stěžovatel ve svém podání nenamítl vůbec nic a zcela jej pominul. Soustředil se pouze na otázku platnosti převodů akcií zahájených uzavřením kupní smlouvy mezi již jmenovaným panem D. a M., s. r. o., původně jediným společníkem stěžovatele. Stěžovatelovy námitky tedy argumentaci, o kterou se obě rozhodnutí opírají, zcela míjí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu