ECLI:CZ:US:2006:2.US.273.06
sp. zn. II. ÚS 273/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a Z. K., obou zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2005, č. j. 54 Co 581/2004-139, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. srpna 2004, č. j. 18 C 5/98-116, vyhověl žalobě a žalovaným (stěžovatelům) uložil povinnost vyklidit byt specifikovaný ve výroku (dále jen "předmětný byt") "do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude žalobci zajištěno přístřeší". V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce dědeček žalované (M. K.), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 1996, č. j. 21 C 367/92-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. února 1997, č. j. 21 C 367/92-109, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 1997, č. j. 51 Co 261/97-118, soud přivolil k výpovědi z nájmu dědečkovi žalované a jeho vyklizovací povinnost vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu, že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 13. března 1998 a že nájemní poměr dědečka žalované k bytu skončil ke dni 30. června 1998 s tím, že přisouzená bytová náhrada mu nebyla zajištěna. Dále zjistil, že i v průběhu tohoto řízení žila v předmětném bytě se souhlasem svého dědečka žalovaná se svým druhem (žalovaným Z. K.), že žalovaná v bytě bydlela už od dětství se svou matkou a dědečkem, že v bytě zůstala bydlet i po odstěhování matky, že později se do bytu nastěhoval jako její druh (se souhlasem nájemce) rovněž žalovaný, že dědeček žalované zemřel dne 1. listopadu 2001, a že v současné době v bytě bydlí žalovaní s dcerou žalované a nemají jinou možnost bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že po skončení nájemního poměru svědčilo dědečkovi žalované právo na bydlení v předmětném bytě a že smrtí dědečka žalované toto právo (právo na bydlení) na žalované nepřešlo. Proto žalovaní užívají předmětný byt nadále bez právního důvodu. Ze strany žalobců nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu [§3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")], a proto žalobě na vyklizení bytu s odkazem na §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaných vázal na poskytnutí přístřeší.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 54 Co 581/2004-139, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. Ztotožnil se tak rovněž s názorem, že právo na bydlení (které svědčilo dědečkovi žalované) nepřešlo v důsledku jeho úmrtí na další osoby (na žalované). Za nepřípadný pokládal odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Cdon 51/96. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaných, že v daném případě je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, a to proto, že zatímco předmětem řízení ve věci sp. zn. 21 C 367/92, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jde v současném řízení o vyklizení bytu, a není dána ani totožnost účastníků řízení.
Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2006, č. j. 26 Cdo 2568/2005-179, odmítnuto jako nepřípustné. Přípustnost podle dovolacího soudu nebylo možné dovodit podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzovaném případě odvolací soud zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav [§221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], aniž však zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci, a proto nelze hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání neshledal Nejvyšší soud ČR ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázky předestřené dovolacímu přezkumu byly již dovolacím soudem vyřešeny a odvolací soud se při řešení uvedených otázek od tohoto ustáleného řešení neodklonil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje právo na soudní ochranu. Mají za to, že napadená rozhodnutí nerespektovala §103 a 104 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k §712a obč. zák., neboť neuznala stěžovateli vznesenou námitku věci rozsouzené jako neodstranitelnou překážku řízení. Stěžovatelé vznesli námitku věci rozsouzené, neboť se domnívali, že úmrtím právního předchůdce (dědečka stěžovatelky) vstoupili do jeho procesních práv a povinností, a je proto pro ně závazný rozsudek ve věci 21 C 367/92, tedy, že jsou povinni předmětný byt vyklidit do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt. Soud prvního stupně přitom tuto námitku nezkoumal vůbec a odvolací soud dovodil, že překážka rozsouzené věci dána není, neboť ve věci není dána totožnost subjektů a totožnost předmětu sporu. Odvolací soud v podstatě vůbec nezohlednil, že součástí výroku soudu ve věci 21 C 367/92 byla též povinnost předmětný byt vyklidit a za jakých podmínek, tedy v podstatě stejný výrok, jaký byl učiněn v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. S otázkou totožnosti účastníků řízení se pak odvolací soud nevypořádal vůbec. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že námitka věci rozsouzené je námitkou zásadního charakteru a soudy obou stupňů jejím nedostatečným objasněním porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé zdůraznili, že v daném případě dochází ke zjevnému rozporu mezi normou hmotněprávní (nemožnost přechodu práva bydlení) a normou procesní (sukcese procesních práv a povinností). Stěžovatelé netvrdí, že jim k předmětnému bytu svědčí právo nájemní. Tvrdí však, že pokud by žalobci zajistili jejich právnímu předchůdci náhradní byt, k tomuto bytu by pak jejich právnímu předchůdci nájemní právo vzniklo a na stěžovatele jako osoby spolužijící by toto právo jeho smrtí přešlo. Nesplněním povinnosti žalobců (tj. nezajištěním náhradního bytu) došlo k zásadnímu zásahu do práv stěžovatelů a k nepoměrnému zvýhodnění postaveních žalobců.
Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hledisek výše uvedených, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatelů se týkaly především toho, že obecné soudy nezohlednily jimi uplatněnou námitku věci rozsouzené. V tom spatřují porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru se jejich námitky v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v dovolání. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, ale zejména dovolací soud se s těmito námitkami vypořádal v odůvodnění svého usnesení a Ústavní soud nemá důvod se od jejich závěrů odchylovat. Lze jen zopakovat, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu s následným vyklizením po zajištění odpovídající bytové náhrady, není shodná se žalobou na vyklizení u osob, kterým nesvědčí nájemní právo k bytu, a proto v daném případě nelze hovořit o věci rozsouzené. Judikaturou obecných soudů je konstatováno, že právo na bydlení nepřechází na další osoby. V daném případě nelze hovořit ani o procesním nástupnictví, neboť řízení, v němž se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 367/92) bylo pravomocně skončeno. To že, nebyla splněna povinnost k zajištění bytové náhrady, nezakládá v případě úmrtí bývalého nájemce nástupnictví dalších osob, které s ním eventuálně v době smrti žili a příslušelo jim tak "odvozené" právo na bydlení.
Rozhodnutí obecných soudů neznamenají porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které stěžovatelé spatřují ve zvýhodnění žalobců, kteří nesplnili svoji povinnost k zajištění náhradního bytu. Takové porušení by snad bylo možno namítat tehdy, pokud by se uplatňoval výklad, že náhradním bytem musí být byt zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému, tedy včetně skutečnosti, že půjde o náhradní byt s regulovaným nájemným. Jak však konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 má sice výše nájemného význam při posuzování adekvátnosti bytové náhrady, avšak jen v tom smyslu, že musí odpovídat obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase.
Navíc je třeba konstatovat, že pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují stejné důvody jako v dovolání, staví tím Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, jež mu, jak bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová