ECLI:CZ:US:2006:2.US.280.06.1
sp. zn. II. ÚS 280/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Brno, Tř. kpt. Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1332/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, č.j. 8 To 396/2004-442, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, č.j. 6 T 323/2001-405, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 5. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále základní právo, zakotvené v článku 40 odst. 6 Listiny, upravující zákaz retroaktivity trestních norem.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 323/2001, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 T 323/2001-405, stěžovatele vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho za něj k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří a půl let. Současně mu uložil peněžitý trest ve výši 230.000,-Kč, přičemž mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Podle skutkových zjištění soudu se stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustil tím, že jako předseda představenstva společnosti Sigma Brno, a.s., se sídlem Hviezdoslavova 53, Brno, nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z mezd zaměstnanců uvedené společnosti - v období od 1. 8. 1997 do 30. 11. 2000 neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 922 613,40 Kč, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 1. 1999 do 30. 11. 2000 v celkové výši 172 499,40 Kč a sraženou daň z příjmů fyzických osob na období od 1. 4. 1997 do 30. 11. 2000 v celkové výši 3 327 411,-Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 8 To 396/2004-442, podané odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1332/2005, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Všechna tři rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Má za to, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu a v tomto směru nedůvodně odmítl doplnit dokazování o důkazy stěžejní k prokázání neviny stěžovatele. Stanovisko odvolacího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 155/2000, na které stěžovatel v odvolání odkazoval, stěžovatel hodnotí jako nepřezkoumatelné, ilustrující nejednotnost rozhodovací praxe při řešení dané problematiky. I Nejvyšší soud dle stěžovatele v napadeném usnesení nepřípustně zobecňujícím a spekulativním způsobem dovozuje existenci subjektivní stránky na straně stěžovatele, aniž by k tomu mohl shledat ve spisové dokumentaci jakékoli důkazy. Právě výsledky nedoplněného dokazování měly osvětlit subjektivní postoj stěžovatele a prokázat důvodnost jeho očekávání o budoucích zdrojích, které měly sloužit k úhradě citovaných závazků. Nepřezkoumatelnost právních závěrů Nejvyššího soudu spatřuje i v případě jeho úvah o povinnosti stěžovatele přijmout odpovídající opatření nebo podnikání ukončit. Má za to, že ze závěrů učiněných v odůvodnění soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že soudy definovaly trestní odpovědnost pachatele skutku popsaného v §147 odst. 1 tr. zák. jako odpovědnost objektivní, přičemž Nejvyšší soud jejich stanovisko potvrdil. Označené soudy totiž dovozují naplnění subjektivní stránky z pouhé okolnosti, že neproběhly zákonné platby, aniž by zkoumaly další okolnosti případu související s úmyslem, čímž porušily jednu ze základních zásad trestního práva, že každý může být trestně stíhán a odsouzen pouze ze zákonných důvodů. V tomto směru dále soudům vytýká, že závěry skutkových zjištění neodpovídají aplikovaným právním závěrům. Nebyla např. zohledněna obhajoba, že pokud v období vymezeném obhajobou byly hrazeny platby ve prospěch příslušných správců daně, jednalo se o platby ve smyslu §147 tr.zák. a teprve po uspokojení těchto zákonných plateb byly přebytky určeny na hrazení zbývající části povinnosti společnosti vůči těmto správcům daně. Argumentace Nejvyššího soudu, týkající se postupu při výpočtu neodvedených částek na jednotlivé druhy závazků, nemá dle stěžovatele oporu v právní úpravě a soud při něm opomněl aplikovat zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného".
Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl uznán vinným dle ustanovení §147 tr. zák., který byl včleněn do zákona novelou, účinnou od 1. 1. 1998, a to i pro jednání spáchané před 1. 1. 1998. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zásadnou zákazu retroaktivity trestních norem. Ustanovení §255 tr. zák. nemůže být ve vztahu k ustanovení §147 tr. zák. ve vztahu obecného ke speciálnímu. Brání tomu skutečnost, že každé z nich mj. chrání odlišný objekt a není možno ani přehlédnout, že obě ustanovení byla inkorporována do trestního zákona jako možnost postižení negativních společenských jevů odlišného charakteru. Dle stěžovatele je vyloučeno, aby bylo totožné jednání postihováno do určitého okamžiku podle jednoho ustanovení trestního zákona a od data účinnosti nové trestní normy podle této normy, přičemž původní trestní norma zůstává nadále v účinnosti. Právě neaplikovatelnost ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. na případy obdobné stěžovatelovu vedla ke vzniku skutkové podstaty podle §147 tr. zák. Měl-li by totiž zákonodárce za to, že lze postihovat tato jednáni dle §255 tr. zák., nebylo by nutno ustanovení §147 tr. zák. do trestního řádu inkorporovat.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Brně zcela odkázal na své skutkové a právní závěry vyjádřené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Rovněž Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž bylo reagováno na všechny odvolací námitky, které jsou shodné s obsahem ústavní stížnosti. Nejvyšší soud poukázal na to, že všechny námitky stěžovatel uvedl již v rámci dovolacího řízení a soud se jimi podrobně zabýval. Přesto se opětovně k jednotlivým námitkám vyjádřil. Nad rámec odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že otázkou posuzování trestnosti jednání spočívajícího v neodvádění daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance před 1. 1. 1998 se zabýval i Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, z něhož plyne, že před účinností novely trestního zákona - zák. č. 253/1997 Sb., bylo uvedené jednání postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., přičemž ve vztahu k tomuto trestnému činu je ustanovení §147 tr. zák. a §147a tr. zák. považovat na lex specialis. Dle názoru Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Městské státní zastupitelství v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdaly.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, za zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. O tom, že stěžovatel neodváděl v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně příslušné částky oprávněným příjemcům, nevznikla v průběhu trestního řízení žádná pochybnost. V tomto směru je třeba poukázat především na závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který byl ve věci vypracován, a který se týká jednotlivých dlužných částek a objemu disponibilních finančních prostředků společnosti, kterou řídil výhradně stěžovatel.
K námitce, že soud neprovedl některé obhajobou navrhované důkazy, které považuje stěžovatel za klíčové, je třeba uvést, že je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány. Soud je však vždy povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti soud I. stupně dostál, když podrobně vyložit, proč považoval návrh stěžovatele za nadbytečný. I Ústavní soud má za to, že za dané a soudy popsané důkazní situace neprovedením navrhovaných důkazů nebylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu.
Důkazy, provedené v souladu s trestním řádem, soudy také řádně v intencích ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotily. V tomto směru lze odkázat na přesvědčivé a velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se plně ztotožnil i soud odvolací. Rovněž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně poukázal na důvody odmítnutí dovolání dle §265e odst. 1 písm. e) trestního řádu, přičemž se stejně jako soud odvolací ústavně konformním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti. Ústavní soud, coby strážce ústavnosti, nemá důvodu jeho odůvodnění cokoli vytýkat. Skutečnost, že se stěžovatel s jeho právními názory neztotožňuje a nabízí vlastní verzi řešení, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud souhlasí s tezí, vyslovenou v judikatuře obecných soudů, že trestnost neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (viz judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 63/2000, 3 Tz 155/2000, dosud nepubl. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 201/03, ze dne 3. 3. 2004). Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat, což se v daném trestním řízení stalo. Bylo totiž nepochybně zjištěno, že stěžovatel měl v rozhodné době dostatek disponibilních finančních prostředků. Nelze také pominout, že pokračoval po celou tuto dobu v podnikatelské činnosti a vyplácel mzdy zaměstnancům v rozsahu, který nepochybně převyšoval finanční částky potřebné k odvodu v té době splatných srážek. Již to samo o sobě prokazuje, že stěžovatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky a že je použil nikoli k odvodu povinných plateb, nýbrž k jiným účelům.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se soudy nedostatečně vypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. Soudy obou stupňů i soud dovolací se touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a ústavně konformně zabývaly. Z provedených důkazů lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úsmysl podle §4 písm. b) trestního zákona. K prokázání nepřímého úmyslu postačí závěr, že pachatel věděl, že neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a její použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude vůbec odvedena oprávněným příjemcům, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Při déle trvajícím jednání je naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět a z jejich používání k jiným účelům. V posuzovaném případě trvalo trestní jednání stěžovatele několik let. Z dlouhodobého pokračování trestného jednání lze spolehlivě dovodit závěr o jeho srozumění s nastalým následkem. Předpoklad, že by snad mohl dlužné částky dodatečně v reálně dohledné době vyrovnat, až se zlepší výsledky hospodaření jím vedené společnosti, byl vzhledem k hospodářským výsledkům naprosto nereálný, jak ostatně vyplývá i z toho, že na majetek této společnosti byl prohlášen konkurz.
Ústavní soud souhlasí se závěrem soudů, který koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, že stěžovatel coby podnikatel je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit (judikáty Nejvyššího soudu 3 Tz 155/2000, 5 Tdo 456/2002). K tomu lze jen dodat, že obecně nelze dovozovat zájem státu na zachování chodu takové obchodní společnosti, u níž delší dobu přichází v úvahu její zánik.
Stran pochybností stěžovatele o trestnosti jednání postihovaného do konce r. 1997 podle §255 tr. zák. a od 1.1.1998 podle §147 tr. zák. lze poukázat na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 188, svazek č. 20) , posuzujícího ústavnost novelou trestního zákona z r. 1997 zavedené skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení §147 tr. zák. je ústavně konformní, protože chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků. Vyplývá z něj mj., že novelou přijatá ustanovení §147 a §147a tr. zák. je třeba považovat ve vztahu k §255 tr. zák. za lex specialis.
Článek 40 odst. 6 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává v souvislosti s námitkou směřující proti hodnocení jeho jednání i před 1. 1. 1998 jako pokračujícího trestného činu podle §147 tr. zák., zakotvuje zákaz retroaktivity trestních předpisů. Tato jedna ze základních zásad trestního práva má přímou návaznost na časovou působnost trestního zákona a v prvé řadě znamená ústavní zákaz přijímání retroaktivních trestních zákonů mocí zákonodárnou a jejich aplikaci orgány činnými v trestním řízení. V trestním zákoně je upravena v ustanovení §16 odst. 1, v němž se uvádí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Není pochyb o tom, že stěžovatelovo trestní jednání splňuje kritéria §89 odst. 3 trestního zákona, a lze je tudíž kvalifikovat jako pokračování v trestném činu, což se z hmotně právního hlediska posuzuje jako jeden skutek. Za dobu spáchání takového činu se pak považuje doba jeho ukončení, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok. Podle souhrnu právních norem, účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Pokračováním v trestném činu by nebylo pouze takové jednání, splňující ostatní kritéria §89 odst. 3 tr. zák., které by podle dřívější právní úpravy nebylo trestné (srov. Šámal, Púry, Rizman: Trestní zákon, díl I., 6. vydání, komentář k §16 odst. 1, str. 148). Tak tomu ovšem v projednávaném případě není. Za daných okolností je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatelovo odsouzení podle §147 tr. zák. nebylo důsledkem retroaktivní aplikace tohoto ustanovení na jednání stěžovatele. Ústavní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, který se s uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal ústavně konformně a v souladu s ustálenou soudní judikaturou, přičemž jeho názor není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. dosud nepubl. usnesení IV. ÚS 161/04).
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Po zvážení výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv nebo svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. října 2006
Stanislav Balík předseda senátu