ECLI:CZ:US:2006:2.US.297.06
sp. zn. II. ÚS 297/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č. j. 29 Odo 3/2006-67, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2005, č. j. 7 Cmo 90/2005-39, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2004, č. j. 48 Cm 78/2000-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2004, č. j. 48 Cm 78/2000-23, zastavil řízení o návrhu navrhovatele (stěžovatele) na určení, že přeměna Investičního privatizačního fondu Komerční banky, a. s., (dále jen "investiční fond"), na otevřený podílový fond je neplatná (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku navrhovateli (výrok III.). Zastavení řízení soud prvního stupně odůvodnil zjištěním, že Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 15. srpna 2000, sp. zn. F 55731/2000, rozhodl o výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku z důvodu jeho přeměny na otevřený podílový fond s názvem IKS globální, otevřený podílový fond Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., které nabylo právní moci dne 15. listopadu 2004. Ke dni výmazu z obchodního rejstříku tak investiční fond ztratil způsobilost být účastníkem řízení podle §19 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s . ř."), a proto bylo řízení zastaveno podle §107 o. s. ř.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. září 2005, č. j. 7 Cmo 9/2005-39, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když shodně s ním dospěl k závěru, že investiční fond v průběhu řízení zanikl výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce. Nastala tak situace předvídaná v ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. a rozhodnutí o zastavení řízení proto odvolací soud považoval za správné. Neakceptoval výhradu navrhovatele, že on a ostatní podílníci otevřeného podílového fondu vzniklého přeměnou investičního fondu, jsou jeho právními nástupci a že nebyl důvod k zastavení řízení. Otázkou právního nástupnictví a otázkou přechodu majetku a závazků zaniklého investičního fondu se již zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 536/2001, v němž dospěl k závěru, že akcionáři investičního fondu nejsou při postupu podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., jeho právními nástupci.
Následné dovolání navrhovatele bylo usnesením Nevyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č. j. 29 Odo 3/2006-67, jako nedůvodné zamítnuto. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru, že investiční fond, který se přemění na podílový fond podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., zaniká bez právního nástupce. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání pokračování v řízení tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, se kterým by bylo možno v řízení pokračovat. Taková situace nastala i v této věci, neboť akcionáři investičního fondu nejsou při postupu podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb. jeho právními nástupci. Odvolací soud proto nepochybil, pokud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání. Ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. určuje, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Jestliže soud prvního stupně, zkoumaje, zda jsou splněny podmínky řízení, zjistil, že investiční fond zanikl výmazem z obchodního rejstříku, a na základě šetření okolností shora popsaným způsobem prověřil podmínky procesního nástupnictví, přičemž s odkazem na rozhodnutí o výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku dospěl k závěru, že v řízení nelze pokračovat a rozhodl o zastavení řízení, aniž nařídil jednání a odvolací soud stejným postupem (bez nařízení jednání) přezkoumal správnost tohoto rozhodnutí, nelze jejich postupu ničeho vytknout.
Stěžovatel v poměrně podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které zajišťují právo na spravedlivý proces. Obecné soudy navíc v řízení nerespektovaly princip rovnosti stran a nezajistily stranám stejné možnosti k uplatnění jejich práv ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Zastavením řízení odňaly obecné soudy stěžovateli právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem. V důsledku napadených rozhodnutí došlo i k porušení vlastnického práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení základních principů právního státu zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel přitom nemá možnost bránit svá práva jinak než pokračovat v řízení o neplatnost přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond. Námitky stěžovatele se týkají především otázky právního nástupnictví. Stěžovatel zastává názor, že na něj, jakož i na ostatní podílníky otevřeného podílového fondu přešel majetek i závazky investičního fondu a všichni se tak stali jeho právními nástupci, takže obecné soudy neměly řízení zastavit, ale pokračovat v něm se stěžovatelem, resp. podílníky, jakožto procesními nástupci. Procesním nástupcem je totiž podle stěžovatele ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Nemusí jít o výslovnou hmotněprávní úpravu v zákoně, ale pro procesní nástupnictví postačuje, pokud převzetí práv a povinností ze zákona aspoň nepřímo vyplývá. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele vypořádaly pouze s podmínkami procesního nástupnictví investičního fondu, nerozhodly však o tom, čeho se stěžovatel žalobou původně domáhal, totiž neplatnosti přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond. Toto rozhodnutí ve svém důsledku může vést k tomu, že stěžovatel se proti své vůli stal jednou z osob, z jejíhož majetku mohou být uspokojeny nevypořádané závazky zaniklého investičního fondu. Takové přesunutí povinnosti není v právním státě přípustné.
Ústavní soud na úvod konstatuje, že představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Tuto skutečnost je nutno stěžovateli, který v obdobných věcech podal Ústavnímu soudu více než dvě desítky návrhů, nutno opět zdůraznit. V podrobnostech proto Ústavní soud i v této věci odkazuje na níže uvedená rozhodnutí. Navrhovatel navíc v dané ústavní stížnosti nepřináší žádné nové relevantní argumenty, které by mohly dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu v předmětné věci jakkoli změnit.
Tvrzení stěžovatele o procesním nástupnictví nepodpořil Ústavní soud již v rozhodnutích ve věcech sp. zn. II. ÚS 390/01, II. ÚS 396/01 a I. ÚS 468/01, kdy konstatoval, že podílníci otevřeného podílového fondu (subjektu bez právní subjektivity) nejsou procesními nástupci zaniklé akciové společnosti, neboť tito právní nástupci nepřevzali veškerá práva a povinnosti zaniklé společnosti. Pouze ze znění §35j odst. 8 zákona č. 248/1992 Sb. totiž není možno dovodit, že se podílníci otevřeného podílového fondu stávají univerzálními právními nástupci zaniknuvšího investičního fondu. Z výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu ke stěžovateli bylo v souladu s procesními pravidly (tedy s §107 o. s. ř.).
Tvrzení stěžovatele o jeho neomezené odpovědnosti za nevypořádané závazky investičního fondu taktéž nemůže obstát. I k této otázce se Ústavní soud již (přinejmenším nepřímo) vyjádřil, když v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 438/02 upozornil na novou právní úpravu, kdy podle §35l odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. neručí podílníci otevřeného podílového fondu za závazky zaniklého investičního fondu, který byl vytvořen nebo založen před účinností zákona (což je případ nastalý v posuzovaném případě). Pro úplnost je třeba dodat, že tato právní úprava byla vtělena i do §136 odst. 13 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování.
Otázku možnosti obrany proti neoprávněnému rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond Ústavní soud rovněž zhodnotil v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 114/03, podle něhož je proces přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond (ve smyslu ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb.) tvořen řadou kroků a je završen až výmazem zaniklého investičního fondu z obchodního rejstříku. Tento proces je zahájen (a současně i podmíněn) rozhodnutím valné hromady investičního fondu o jeho přeměně na otevřený podílový fond. Obchodní zákoník umožňuje brojit proti právním důsledkům založeným usnesením valné hromady tím, že poskytuje v daném případě akcionářům investičního fondu možnost domáhat se ochrany svých práv, resp. neplatnosti usnesení valné hromady o přeměně, postupem podle ustanovení §131 a §183 obch. zák. Jestliže stěžovatel postupoval nesprávně obecnou určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř., je nutno klást toto za vinu nikoli obecným soudům, ale právě jemu (srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 215/03).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo v posuzovaném případě k porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud stejně tak neshledal porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Právní závěry, které Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu