ECLI:CZ:US:2006:2.US.31.06
sp. zn. II. ÚS 31/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. L., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem Ostrava 1, ul. 30. dubna 3128/2A, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2005, čj. 5 T 80/2004-1355, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2005, čj. 5 To 369/2005-1434, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 1. 2006 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy, v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 5 T 80/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2005, čj. 5 To 369/2005-1434, uznán vinným ohledně skutků popsaných ve výroku o vině v bodech 1) až 7) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e) odst. 3 písm. b) trestního zákona, a v bodech 5), 6) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 3 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. b) trestního zákona byl dále uložen trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky, popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v bodech 2), 3) a 8), 9). Takto bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto poté, kdy byl z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušen v jeho věci napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2005, čj. 5 T 80/2004-1355.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 9. 11. 2005, čj. 7 Tdo 1418/2005-1478, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl s tím, že stěžovatel uplatnil námitky, které obsahově nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně podal stěžovatel ústavní stížnost. Má za to, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno v bodech 3), 5) a 6) výroku rozsudku odvolacího soudu. Upozorňuje na to, že ohledně skutků popsaných v bodech 5) a 6) rozsudku se doznal toliko ke spáchání trestného činu poškozování cizí věci. Rozhodně nebyl veden úmyslem odcizit uvedená vozidla. Ke skutku pod bodem 3) namítá, že soud sice akceptoval jeho návrh na doplnění dokazování a prověřil jeho obhajobu, ze které vyplynulo, že společně s J. K. strávil noc v hotelu Sport v Karviné dne 30. 8. 2003, přičemž registrace proběhla v recepci noční směnou, která nastupuje ve 22.00 hod, dle sdělení hotelu však záznam o tom, v kolik hodin se ubytovali, a zda během pobytu hotel opustili, není k dispozici. Za této situace soud učinil ničím nepodložený závěr o tom, že se v hotelu ubytoval dne 30. 8. 2003 v pozdních nočních hodinách. Uvedený nedostatek v evidenci ubytovaných mu nelze přičítat k tíži. Tvrdí, že jeho registrace proběhla v době, kdy měl být spáchán trestný čin, a tudíž se vytýkaného jednání nemohl dopustit. Je proto přesvědčený, že v průběhu trestního řízení nebyly odstraňovány důvodné skutkové pochybnosti, nebyla uplatněna zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného a nebyly stejně pečlivě objasňovány okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny i zásady zjišťování skutkového stavu věci a zásady vyhledávací, jak stanoví §2 odst. 5 trestního řádu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Ostravě plně odkázal na své závěry, uvedené v odůvodnění rozsudku. Tvrzení stěžovatele označil s poukazem na jeho trestní minulost za účelové. Krajský soud v Ostravě uvedl, že námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, bral v úvahu, a s jeho obhajobou se vypořádal. Má za to, že žádná ústavní práva stěžovatele porušena nebyla a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti bodům 3), 5) a 6) výroku rozsudku odvolacího soudu [totožným s body 6), 11) a 12) výroku rozsudku soudu prvního stupně]. Stěžovatel tvrdí, že útoku uvedeného v bodě 3) se nedopustil a útoky uvedenými v bodech 5) a 6) spáchal toliko trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Soudům tak vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, což mělo za následek jeho nesprávné právní posouzení.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byla zjištěna libovůle soudu při zjišťování skutkového stavu či extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásad, uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Byť nalézací soud, který provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, v odůvodnění svého rozsudku neuvedl u každého skutku jednotlivě, jakými konkrétními důkazy je stěžovatel usvědčován, uvedené pochybení napravil odvolací soud, který znovu pečlivě hodnotil všechny shromážděné důkazy s tím, že se zaměřil na jednotlivé dílčí útoky a zjišťoval, zda je ke každému z nich dostatek důkazů potřebných k prokázání viny stěžovatele. Zabýval se i námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav i použitou právní kvalifikaci, a které uplatnil i v ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatel tvrdil, že skutek uvedený pod bodem 3) nemohl spáchat, neboť v rozhodné době trávil noc se svou přítelkyní v hotelu Sport v Karviné, odvolací soud tuto skutečnost prověřil a ze sdělení uvedeného hotelu (že stěžovatel společně s J. K. nocovali v tomto zařízení dne 30. 8. 2003, přičemž jejich registrace proběhla v recepci noční směnou, která nastupuje ve 22.00 hod) vyvodil, že toto zjištění nevylučuje účast stěžovatele na odcizení vozidla, k němuž došlo sice téhož dne, ale v rozmezí od 00.30 hod do 7.00 hod ráno. Tomuto závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nadto není možno pominout, že stěžovatel byl ze spáchání uvedeného skutku usvědčen spoluobviněným L. U., v jehož garáži byla také nalezena státní poznávací značka předmětného odcizeného vozidla.
Pochybnosti o vině stěžovatele nevznikají ani v případě skutků popsaných v bodech 5) a 6) rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel v této souvislosti připouští násilné vzniknutí do vozidel, ale popírá úmysl tyto vozy odcizit. Ústavní soud má za to, že i s touto námitkou stěžovatele se odvolací soud ústavně konformním způsobem v odůvodnění svého rozsudku vypořádal, když poukázal na důkazy, jež stěžovatele ze spáchání tohoto útoku usvědčují. Vzhledem k rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele, spočívající v odcizování motorových vozidel, lze stěží uvěřit tomu, že při násilném vniknutí do uvedených dvou vozů nebyl veden úmyslem tato vozidla odcizit. K jejich odcizení totiž nedošlo jen proto, že se mu nepodařilo auta jako v jiných případech nastartovat.
Lze uzavřít, že ohledně skutků, napadených v ústavní stížnosti, byla obstarána řada důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužily stěžovatelem zmíněné pravidlo "in dubio pro reo", vyplývající ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu