ECLI:CZ:US:2006:2.US.313.06
sp. zn. II. ÚS 313/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 11 To 145/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 48 T 19/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, jež opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ústavní soud tuto skutečnost ověřil dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž zjistil, že dovolání stěžovatele nebylo ještě předloženo dovolacímu soudu k rozhodnutí.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 tohoto zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 tohoto zákona).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje a který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona o Ústavním soudu). Na straně druhé jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.
Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda dovolání podá či nikoli. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude shledána přípustnou.
Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu §265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se v jeho rámci stěžovatel může domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto možné, aby Ústavní soud v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, ve věci souběžně rozhodoval.
V dané věci podal stěžovatel dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, které je dle ustanovení §265a trestního řádu přípustné. V tomto směru byl ostatně stěžovatel poučen v závěru usnesení Vrchního soudu v Praze. V tomto případě nelze aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl stejným způsobem (srov. např. I. ÚS 206/06, III. ÚS 167/06, II. ÚS 675/05).
S ohledem na shora uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 písm. a) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
Stanislav Balík
soudce zpravodaj