ECLI:CZ:US:2006:2.US.334.06
sp. zn. II. ÚS 334/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Juliem Hercem, advokátem se sídlem Brno, Gorkého 51, proti nečinnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci dozoru nad výkonem trestu odnětí svobody, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2006 a doplněnou dne 2. 8. 2006, se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud 1) zakázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu, aby obnovil stav před porušováním těchto práv tak, že po doručení písemného vyhotovení nálezu Ústavního soudu nařídí České republice, Vězeňské službě ČR - věznici Valdice, okamžité propuštění stěžovatele z výkonu trestu podle ustanovení §78 odst. 1 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., a 2) uložil České republice, aby za způsobenou nemateriální újmu, spojenou s nezákonným vězněním a průtahy, spojenými s projednáním jeho návrhu na vydání předběžného opatření u Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacímu, uhradila stěžovateli částku 1 000 000,-Kč.
Zásah orgánu veřejné moci stěžovatel spatřuje v omisivním jednání dozorového státního zástupce, který v rámci dozoru nad výkonem trestu odnětí svobody jej nepropustil z výkonu trestu, ačkoli je v něm držen nezákonně. Uvedenou nečinnost spatřuje v tom, že dozorový státní zástupce jeho stížnost neprojednal a pouze mu sdělil, že je ve výkonu trestu oprávněně, což dopisem ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 1 VDT 401/2006, potvrdil i jeho nadřízený orgán. Protože uvedená odpověď nemá formu usnesení, je dle stěžovatele nepřezkoumatelná. Z uvedeného důvodu podal u Okresního soudu v Hradci Králové návrh na vydání předběžného opatření, v němž navrhoval, aby soud Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze uložil, aby se zdržel nečinnosti a propustil stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Jeho návrh byl ovšem se značnými průtahy zamítnut. V uvedeném postupu soudu i státního zastupitelství stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při své činnosti je povinen respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a dále je rozvedena v ustanovení §82 odst.2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo a současně buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu. I když je v ústavní stížnosti obecně možno požadovat vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně vyslovení příkazu obnovit stav před porušením takového práva, nemůže uvedený zákaz či příkaz spočívat v pokynu státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout. K takovému výroku Ústavní soud není oprávněn. Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud nařídil příslušným státním orgánům jeho okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a uhrazení nemateriální újmy vzniklé nezákonným vězněním a průtahy spojenými s projednáváním jeho návrhu na vydání předběžného opatření, nezbývá, než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných příslušnými ustanoveními zákona o Ústavním soudu, v důsledku čehož se v daném případě jedná o návrh, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat. Jak již bylo uvedeno výše, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud dle Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušný (srov. dosud nepubl. usnesení II. ÚS 223/03, II. ÚS 572/05, IV. ÚS 706/02, I. ÚS 354/03).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť k jeho projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v. r. soudce zpravodaj