ECLI:CZ:US:2006:2.US.335.06
sp. zn. II. ÚS 335/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2006, č. j. 6 Azs 94/2005-138, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2004, č. j. 30 Az 429/2003-88, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 3. 12. 2003, č. j. OAM-4164/VL-20-P15-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných ve správním soudnictví a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR.
Napadeným rozhodnutím ministerstva vnitra bylo rozhodnuto, že stěžovateli se neuděluje azyl podle ust. §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta, a rovněž následně podaná kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na udělení azylu podle čl. 43 Listiny a zásada non-refoulement, tedy zásada zákazu vyhoštění a navrácení uprchlíka do země, ve které by byly ohroženy jeho život či osobní svoboda, podle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951.
Porušení práva na spravedlivý proces dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav věci, neprovedl stěžovatelem navržené důkazy nutné ke správnému posouzení věci, čímž došlo i k nesprávnému posouzení podaného návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. Stěžovateli byl sice poskytnut ve správním řízení tlumočník, nicméně ten nevykonával svoji funkci odborně (tj. provedl nepřesný překlad vylíčení skutečností, které vedly stěžovatele k podání žádosti o azyl). Stěžovatel byl nucen podepsat protokoly, jejichž obsahu nerozuměl a jejichž obsah mu byl pouze předestřen tlumočníkem.
Porušení čl. 43 Listiny spatřoval stěžovatel v tom, že předložil relevantní důvody pro udělení azylu, nicméně správní orgán se jimi nezabýval.
Porušení zásady non-refoulement pak stěžovatel vyvozuje z toho, že správní orgán dostatečně nepřihlédl k stěžovatelovým tvrzením, proč se na stěžovatele vztahují překážky vycestování podle §91 zákona č. 395/1999 Sb., o azylu.
Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, přičemž doplnil, že vzhledem k tomu, že se na svého právního zástupce obrátil s žádostí o sepsání ústavní stížnosti den přede dnem uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, dodatečně doplní odůvodnění ústavní stížnosti po seznámení se se spisovou dokumentací.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2006 a v době následujících 14 dnů stěžovatel ústavní stížnost nedoplnil, byl soudcem zpravodajem dne 15. 6. 2006 k tomu explicitně vyzván a byla mu k doplnění ústavní stížnosti určena lhůta 7 dnů ode dne doručení výzvy. Dne 23. 6. 2006 byla Ústavnímu soudu doručena žádost o prodloužení této lhůty s odůvodněním, že právnímu zástupci se v mezidobí nepodařilo kontaktovat stěžovatele a s ním doplnění ústavní stížnosti projednat a převzít od něj některé důležité spisové dokumenty.
Ústavní soud s odkazem na níže uvedené důvody této žádosti nevyhověl a posuzoval tak podanou ústavní stížnost na základě odůvodnění obsaženého v podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud má za to, že zákonná šedesátidenní lhůta pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti je plně dostačující a její faktické prodlužování stanovováním dalších lhůt k jejímu doplňování by mělo být výjimečné a pouze ve zvlášť odůvodněných případech. Vzhledem k tomu Ústavní soud považuje původně určenou lhůtu 7 dnů za dostatečnou k tomu, aby právní zástupce kontaktoval stěžovatele a zejména, aby na základě udělené plné moci se případně sám seznámil s obsahy správního spisu tak, aby mohl odůvodnění ústavní stížnosti rozvést, konkretizovat a precizovat do podoby, z níž by plynul jednoznačnější vztah mezi tvrzeným porušením základních práv a skutečnostmi, z nichž toto porušení stěžovatel dovozuje.
Takový, do jisté míry liknavý přístup stěžovatele, staví do určitého světla samotnou motivaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, jejíž podstatou by měla být skutečnost, že stěžovatel pociťuje akutní zásah do svých základních práv a svobod, který se nepodařilo odstranit předchozími prostředky určenými zákonem k ochraně práv, a proto stěžovatel žádá ochranu před Ústavním soudem. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, nález č. 137, str. 195). Jinak řečeno, přístup stěžovatele do jisté míry ilustruje případnou intenzitu tvrzených zásahů do základních práv, která zřejmě ze strany stěžovatele není pociťována.
S ohledem na to Ústavní soud nečekal doplnění ústavní stížnosti a přistoupil k posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti, které konfrontoval s obsahem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a poté dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněnými.
Jak Ústavní soud zjistil z rozsudku Nejvyššího správního soudu, argumenty vznesené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které již uplatnil jak v řízení před Městským soudem v Praze, tak v řízení o kasační stížnosti. Těmito námitkami se oba soudy zabývaly a v rozhodnutích je vypořádaly. Pokud jde o námitku stran neodborného a nesprávného tlumočení, lze zopakovat, co již uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, totiž že stěžovatel neuvádí konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nesprávnosti tlumočení a o tom, že tyto nesprávnosti bezprostředně ovlivnily rozhodnutí ve věci. Ostatně takovou námitku lze velmi obtížně přezkoumávat, neboť pokud není obsah tlumočení zachycen, jedná o skutečnost neopakovatelnou a v tomto smyslu vlastně nepřezkoumatelnou. Ve skutečnosti, že obsah protokolů vyhotovených v českém jazyce byl stěžovateli toliko zevrubně přetlumočen, nelze rovněž spatřovat porušení základního práva na fair proces, resp. práva na tlumočníka. Lze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, ve kterém Ústavní soud uvedl, že toto základní právo nelze vykládat tak, že by pokrývalo právo na překlad písemností, včetně konečného rozhodnutí, a že toto právo, výslovně garantované v čl. 37 odst. 4 Listiny, nelze dotvářet extenzivní interpretací čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinak řečeno, konformním postupem naplňujícím právo na tlumočníka jako základní právo garantované Listinou je ústní přetlumočení písemností při ústním jednání, nikoliv vyhotovení doslovného překladu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení čl. 43 Listiny, je třeba uvést, že toto ustanovení podmiňuje poskytnutí azylu právě skutečností pronásledování v zemi původu (podobně jako ust. čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). Bylo tedy věcí správního orgánu a posléze obecných soudů, aby zhodnotily, zda tyto důvody byly v případě stěžovatele naplněny či nikoliv. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že i těmito skutečnostmi a na ně se vážícími námitkami stěžovatele se obecné soudy již zabývaly. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti nikterak nerozvádí a nedokládá své tvrzení, že mu nebylo umožněno popsat důvody, pro které má za to, že na Ukrajině dochází k nelidskému zacházení s jeho osobou.
Rovněž pak uplatnění zásady non-refoulement je vázáno na posouzení toho, zda stěžovateli hrozí v zemi, do které je vyhošťován, perzekuce z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Jestliže nebyly shledány důvody pro udělení azylu z důvodu neprokázání hrozby pronásledování v zemi původu, nelze ani usuzovat o porušení zásady non-refoulement.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva a Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu