ECLI:CZ:US:2006:2.US.343.05.1
sp. zn. II. ÚS 343/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Aleny Janské, se sídlem Hradec Králové, Tomkova 181, správkyně konkursní podstaty úpadce Živnostenská družstevní záložna se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Šafaříkova 1105, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, č.j. 6 Cmo 47/2005-101, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2005 a doplněnou podáním ze dne 17. 8. 2005, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, když je přesvědčena, že případný odklad by nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť ve věci jde výlučně o zájmy soukromé a exekuce by znamenala pro ni i pro konkursní věřitele nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout vedlejšímu účastníku.
Stěžovatelka označuje skutečnost, kterou vzal vrchní soud za východisko svého rozhodnutí o nákladech řízení (že stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, když vzala zpět podaný návrh na zahájení řízení), za nepravdivou. Dle ní soud rozhodl v rozporu s obsahem spisu, z něhož nevyplývá, že by vzala žalobu zpět. Toliko navrhla zastavení řízení, neboť se domnívala, že postoupením její pohledávky došlo i k převodu práva na plnění ze směnky, jejíhož zaplacení se žalobou domáhala, a že tím ztratila aktivní legitimaci. Vrchní soud však v napadeném rozhodnutí vyslovil názor, že postoupením pohledávky nedošlo ke ztrátě aktivní legitimace, neboť nedošlo k indosaci směnek. Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jiřiny Tachecí, která je zároveň konkursní soudkyní ve věci úpadce Živnostenská družstevní záložna, kde stěžovatelka vykonává funkci správkyně konkursní podstaty. Nedostatek vysvětlení, v čem soud spatřuje odlišnost charakteru a postavení správce v žalobě o plnění do podstaty od charakteru a postavení správce v incidenční žalobě, pociťuje stěžovatelka jako zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Dle ní je jediným podstatným rozdílem v postavení správce v uvedených dvou typech sporů jeho postavení na straně sporu. Má za to, že pokud Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. I. ÚS 371/04, dovodil, že vztah správce a soudce v incidenčním řízení nelze považovat za neutrální a nezaujatý, pak musí totéž platit i pro vztah správce a soudce v řízení o plnění do konkursní podstaty.
Podáním ze dne 17. 8. 2005 stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, č.j. 12 Cmo 58/2005-112, v němž se soud zabýval stejnou problematikou a dospěl k opačnému závěru, než v nyní projednávané věci, tedy, že žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení nevzniká. Toto své podání doplnila zasláním usnesení Ústavního soudu, jímž byla ústavní stížnost proti citovanému usnesení vrchního soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nad jeho rámec upozornil, že nepřezkoumával rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, neboť tento výrok nebyl účastníky řízení napaden. Nelze mu proto nyní vytýkat, že v souvislosti s ním pochybil. Za důvodnou nepovažuje ani námitku, že při rozhodování o námitce podjatosti nerespektoval nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 371/04. Poukazuje na odůvodnění svého usnesení, v němž se důvodností vznesené námitky zabýval, a to i s ohledem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v uvedeném nálezu. Z uvedených důvodů proto navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 39 Cm 147/2004, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalovaným Josefu Krupkovi (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) a společnosti ANTARES leas, a.s., K zeleným domkům 178, Praha, zaplatit jí rukou společnou a nerozdílnou směnečný peníz ve výši 2 400 000,-Kč s přísl. úroky, odměnu 8 000,-Kč a náhradu nákladů řízení na základě směnky vlastní vystavené 1. žalovaným na řad Živnostenské družstevní záložny a podepsané jako aval 2. žalovaným. Soud návrhu směnečným platebním rozkazem ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. Sm 923/2001, v celém rozsahu vyhověl. 1. žalovaný proti němu podal včas námitky. Podáním, doručeným soudu dne 7. 10. 2004, stěžovatelka navrhla zastavit řízení pro nedostatek své aktivní legitimace.
Usnesením ze dne 24. 11. 2004, č.j. 39 Cm 147/2004-91, Krajský soud v Hradci Králové zrušil vůči 1. žalovanému vydaný směnečný platební rozkaz (výrok I.), řízení vůči I. žalovanému zastavil (výrok II.), dále rozhodl, že zpětvzetí návrhu vůči 2. žalovanému je neúčinné (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Proti výroku IV. uvedeného usnesení se odvolal 1. žalovaný, který požadoval přiznání plné náhrady nákladů řízení. Součástí odvolání byla i jeho námitka podjatosti soudkyně JUDr. Jiřiny Tachecí.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2005, č.j. 6 Cmo 47/2005-101, rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 67.725,-Kč. Dále rozhodl o její povinnosti nahradit 1. žalovanému též náklady odvolacího řízení ve výši 450,-Kč. Své rozhodnutí opřel o ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř., podle něhož je stěžovatelka, která zpětvzetím návrhu z procesního hlediska zavinila nutnost zastavení řízení, povinna hradit náklady řízení. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal i se vznesenou námitkou odvolatele o podjatosti soudkyně JUDr. Jiřiny Tachecí (k níž se stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání připojila).
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil již ve věci jiné ústavní stížnosti téže stěžovatelky, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 323/05. Rozhodl o ní zamítavým nálezem ze dne 11. 7. 2006, v němž se zabýval všemi námitkami uplatněnými i v nyní projednávané ústavní stížnosti. Závěry učiněné v označeném nálezu, který byl stěžovatelce doručen, lze plně aplikovat i na tuto věc. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:
Ústavní soud předně nepovažuje za nutné zabývat se znovu námitkou podjatosti vznesenou vůči soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Tachecí, byť je evidentně způsob, jímž se s touto námitkou vypořádal Vrchní soud v Praze, z hlediska odůvodnění nedostatečný. I přesto, že judikatura Ústavního soudu, týkající se otázky podjatosti konkursních soudců ve sporech konkursem vyvolaných, je poměrně nová, první nález, který nakonec stěžovatelka cituje, byl vyhlášen 31. 8. 2004 a byl ihned medializován. Námitka podjatosti soudkyně JUDr. Tachecí byla uplatněna se značným zpožděním od vydání tohoto nálezu, až v odvolacím řízení, a to za situace, kdy odvolání bylo podáno toliko proti výroku akcesorickému, nikoli proti výroku hlavnímu..
Ústavní stížnost pak obsahuje v podstatě dvojí okruh námitek. Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že soudy obou stupňů posoudily její úkon, jímž se domáhala zastavení řízení, jako zpětvzetí ve smyslu ust. §96 odst. 1 o.s.ř., což však dle jejího názoru z obsahu spisu nevyplývá. Tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou. Zpětvzetím návrhu lze totiž rozumět takový úkon, jímž žalobce (v dané věci stěžovatelka) dal v řízení jednoznačně najevo, že na projednání svého návrhu nemá zájem ,a že o něm soudem tedy meritorně nebude rozhodováno (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání, 2003, str. 322), a to bez ohledu na to, jaký důvod jej k takovému úkonu vedl. Podání, jímž stěžovatelka navrhla zastavit řízení (č. l. 84 spisu), se v tomto směru jeví jako jednoznačné. Stěžovatelka v něm jasně vyjádřila svůj úmysl v řízení nepokračovat, tedy úvaha soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že vzala svůj návrh zpět, je opodstatněná. Důvod, který stěžovatelka v tomto podání uvedla dále, totiž že u ní pro postoupení pohledávky, jež byla zajištěna žalovanou směnkou, došlo ke ztrátě aktivní legitimace, je nepodstatný a je navíc mylný.
Řízení před obecnými soudy, vyvolané žalobou stěžovatelky, bylo zahájeno a vedeno jako řízení o zaplacení směnečné pohledávky, tedy abstraktního závazku, jehož procesní osud není závislý na procesním osudu kauzální pohledávky, která byla směnkou zajištěna. Majitel směnky je k žalobě ze směnky dostatečně legitimován již směnkou samotnou (§495 obč. zák.), aniž by musel prokazovat důvod vzniku směnky nebo jiné skutečnosti. To, že v průběhu řízení došlo k převodu kauzální pohledávky, nemá automaticky za následek převod práv ze směnky, z níž byla v řízení uplatňována práva. Stěžovatelka (žalobkyně) aktivní legitimaci převodem kauzální pohledávky nepozbyla, neboť nadále zůstala majitelkou směnky. K tomu by musel nastat převod práv ze směnky - indosace směnky, k níž však nedošlo. Lze plně souhlasit se závěry vrchního soudu, že v důsledku zániku kauzálního závazku došlo ke ztížení, ne-li znemožnění uplatnění práv ze směnky (v důsledku uplatnění kauzálních námitek žalovaným - č. I. §17 zákona směnečného a šekového). I kdyby však stěžovatelka aktivní legitimaci pozbyla, následkem takového stavu nemohlo být zastavení řízení, nýbrž zamítnutí žaloby, čehož si musela být, navíc zastoupena advokátem, tedy osobou práva a procesních předpisů znalou, jistě vědoma. Proto její úkon nelze posuzovat jinak, než jako úkon směřující k zastavení řízení bez meritorního projednání věci, tedy jako zpětvzetí ve smyslu ust. §96 odst. 1 o.s.ř.
Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu v jeho rozhodnutí o nákladech řízení, vůči němuž směřuje druhý okruh námitek. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o.s.ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek Vrchní soud v Praze, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadá, beze zbytku splnil. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu namístě, a to ani s ohledem na zřejmou nekonzistentnost v posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře Vrchního soudu v Praze. Jak již Ústavní soud jednou konstatoval (usnesení ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05), je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. Ústavní soud znovu připomíná, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost.
Otázku aplikace ust. §146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. posoudil odvolací soud dle názoru Ústavního soudu správně, v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního) a s ohledem na stav konkrétního řízení a chování jeho účastníků. Stěžovatelka podala žalobu, o jejíž důvodnosti zde nejsou pochybnosti. Nicméně nikoli pro chování žalovaného, nýbrž pro její chování došlo posléze k tomu, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí. Na tom nic nemění ani okolnosti, za nichž došlo k zániku kauzální pohledávky, neboť předmětem řízení nebyla tato pohledávka, nýbrž pohledávka směnečná, abstraktní, na osudu kauzální pohledávky nezávislá. Převod a následný zánik kauzální pohledávky se pak mohl stát pouze případnou kauzální námitkou vůči stěžovatelce v řízení uplatněnou (žalovaný - vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem - ji skutečně uplatnil a stěžovatelka mu takový postup sama umožnila), nikoli důvodem pro uplatnění procesního nástupnictví, jak požadovala v řízení stěžovatelka, ani pro ztrátu její aktivní legitimace. Pouze stěžovatelka učinila návrh na zastavení řízení tím, že žalobu vzala zpět, a proto je povinna nést náklady řízení.
Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ust. §150 o.s.ř., jak to učinil soud prvního stupně nebo jak tomu bylo ve skutkově i právně obdobném sporu, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Aplikace ust. §150 o.s.ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody zvláštního zřetele hodné. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly.
Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usnesení č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková