ECLI:CZ:US:2006:2.US.388.06
sp. zn. II. ÚS 388/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. H., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Příbram, Dlouhá 141, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č. j. 8 Cm 288/2005-50, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2005, č. j. 40 Cm 87/2002-34, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zachování rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Má za to, že předmětná rozhodnutí jsou neústavní proto, že se opírají o ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), které dle ní představuje zásah do procesních práv účastníků, vystupujících v řízeních o určení pravosti a výše pohledávek, přihlášených a popřených správcem konkursní podstaty. Přiznává totiž správci konkursní podstaty neoprávněnou výhodu v tom smyslu, že bez ohledu na úspěch ve věci mu nehrozí sankce v podobě uložení povinnosti uhradit náklady řízení úspěšnému účastníku. Uvedené ustanovení vylučuje zásadu úspěchu ve věci uplatněnou ve sporném řízení (§142 a násl. o.s.ř.), a staví tak správce konkursní podstaty oproti ostatním účastníkům do nadřazené pozice. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že ustanovení §25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání představuje zásah do ústavně zaručeného práva na zachování rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a v důsledku toho rovněž i zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu jeho zrušení.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Praze určil rozsudkem ze dne 10. 6. 2005, č. j. 40 Cm 87/2002-34, že žalobkyně (dále též "stěžovatelka") má za úpadcem Českou bankou, a.s., Praha - v likvidaci, pohledávky, blíže označené ve výroku I. rozsudku. Vyhověl tak žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala určení pravosti a výše pohledávek, přihlášených do konkurzu, vedeného na úpadcův majetek. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento výrok opřel o ustanovení §25a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání. O odvolání stěžovatelky do výroku o nákladech řízení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2006, č. j. 8 Cmo 288/2005-50, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v tomto napadeném výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S postupem Městského soudu v Praze se ztotožnil, když nedospěl k závěru, že by aplikované ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání bylo v rozporu s čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Vrchní soud v Praze. Zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, které nepřináší žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k případné replice.
Další účastník řízení Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Správkyně konkursní podstaty úpadce JUDr. Lenka Dušková se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud může toliko ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 273). Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo a stěžovatelka v tomto směru žádné pochybení obecných soudů ani nenamítá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko vyslovuje nesouhlas s aplikací ustanovení §25a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, které považuje za neústavní pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny.
Přezkumem ústavnosti uvedeného ustanovení se Ústavní soud v minulosti již zabýval. V usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 182/04, v souvislosti s touto problematikou konstatoval, že správce konkurzní podstaty má v rámci konkurzního řízení specifické postavení, jež je spjato i s náhradou nákladů řízení ve sporech o pravost, výši a pořadí popřených pohledávek. Právní úprava v souvislosti s uvedenými spory vytváří co do nákladů řízení výjimku z obecných ustanovení §142 a násl. občanského soudního řádu. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda je uvedená výjimka či nerovnost opodstatněná. Vyšel z toho, že správce konkurzní podstaty jedná ku prospěchu věřitelů, kteří mají zájem na tom, aby hodnota majetku zahrnutého do konkurzní podstaty byla co nejvyšší. V případě, kdy konkurzní správce popírá důvodnost té které pohledávky, jedná v zájmu konkurzních věřitelů, a je tedy ospravedlnitelné, pokud se náklady spojené s takovýmto postupem započítají na vrub podstaty. Stejně tak v případě, kdy by majetek zahrnutý do konkurzní podstaty byl nižší hodnoty, popř. s nižší kvalitou, lze očekávat, že by nedostatek finančních prostředků znemožňoval konkurznímu správci vést incidenční spory, což by v podstatě znamenalo jednání, jež je v příkrém rozporu se zájmy věřitelů. Z výše uvedených důvodů lze tedy připustit, aby si účastníci náklady spojené s vedením sporu nesli sami, kdežto náklady konkurzního správce se započítávaly na úkor konkurzní podstaty. Pokud by se uplatnilo obecné pravidlo, dle něhož nese náklady řízení ten, kdo nebyl ve sporu úspěšný, nebyl by správce konkurzní podstaty motivován k tomu, aby jednal v zájmu všech věřitelů, tj. aby v případě svých pochybností o pravosti pohledávky tyto popíral, neboť v případě neúspěchu by zatížil konkurzní podstatu dalšími náklady.
Stejnou problematiku řešil Ústavní soud i ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 454/02, kdy postup obecných soudů při aplikaci ustanovení §25a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání v souvislosti s nákladovým výrokem rovněž shledal ústavně konformní (viz usnesení ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 454/02).
Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod se od závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích odchylovat. Jestliže tedy obecné soudy ústavně konformním způsobem aplikovaly platné zákonné ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, a svá rozhodnuti náležitým způsobem odůvodnily, nelze takovému postupu z hlediska ochrany ústavnosti cokoli vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík , v. r.
předseda senátu