ECLI:CZ:US:2006:2.US.389.05
sp. zn. II. ÚS 389/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004 ve věci č.j. 32 T 5/2001-4016 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005 ve věci sp. zn. 6 To 110/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 T 5/2001-4016, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jako zvlášť nebezpečný recidivista a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Na základě odvolání stěžovatele i státního zástupce byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jako zvlášť nebezpečný recidivista a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel spatřuje porušení uvedených článků Listiny v tom, že rozsudky obou instancí byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. l trestního zákona. Podle názoru stěžovatele v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť závěr soudů o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost neodpovídá podle jeho mínění dokázaným skutkovým okolnostem.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnily aplikaci §41 odst. 1 (a tím i §42) trestního zákona. V uznávané trestněprávní literatuře i judikatuře se zdůrazňuje, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. V této souvislosti poukazuje stěžovatel taktéž na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 701/01 a sp. zn. IV. ÚS 396/03 a na Ústavním soudem vyslovenou zásadu, že možnost aplikace §41 odst. 1 trestního zákona je nutno interpretovat restriktivně.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly jeho podílem na dříve spáchaném trestném činu loupeže, jenž byl podle jeho slov minimální. K trestné činnosti se doznal a svou výpovědí pomohl usvědčit další pachatele. Trestný čin podle nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů přitom předtím nikdy nespáchal, stejně jako před odsouzením za trestný čin loupeže nikdy dříve nenaplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel posuzovaný trestný čin spáchal zanedlouho po výkonu trestu odnětí svobody v předchozí trestní věci, ve které se po formální i materiální stránce jednalo o zvlášť závažný úmyslný trestný čin a tyto okolnosti proto podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z toho důvodu byl navrhovatel označen za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 trestního zákona.
Vrchní soud v Olomouci ve svém novém rozhodnutí potvrdil stěžovateli osmiletý nepodmíněný trest, neboť nalézací soud podle jeho názoru správně vyhodnotil předchozí odsouzení stěžovatele z roku 1994, kterým byl mimo jiné odsouzen pro trestný čin loupeže k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, z jehož výkonu byl propuštěn dne 12. 11. 1997, jako okolnost podstatně zvyšující nebezpečnosti trestného činu pro společnost a jeho jednání tak správně posoudil jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona, s ohledem na naplnění formálních i materiálních podmínek.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, který neplní roli další instance obecného soudnictví, si byl při svém rozhodování dobře vědom, že v minulosti již výše uvedenými rozhodnutími zrušil rozsudky obecných soudů, v nichž soudy kvalifikovaly stěžovatele jako zvlášť nebezpečné recidivisty, přestože u nich podle názoru Ústavního soudu nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 trestního zákona. Ústavní soud má však současně za to, že v případě tohoto stěžovatele k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy došlo a rozhodnutí obecných soudů tak vytýkanými vadami netrpí.
Stěžovatel se nemůže dovolávat analogie uvedených nálezů Ústavního soudu, neboť trestná činnost dřívějších stěžovatelů není s jeho trestnou činností souměřitelná. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 701/01 byl před spácháním trestného činu, kterým byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, pouze jedenkrát trestán a od doby výkonu tohoto trestu do doby spáchání inkriminovaného trestného činu uběhly čtyři roky. Dalšími důvody, které hovořily proti kvalifikaci za zvlášť nebezpečného recidivistu, je možno uvést motiv (žárlivost), skutečnost, že trestný čin byl spáchán toliko ve stádiu pokusu a konečně i hodnocení pachatele jakožto simplexní osobnosti. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 396/03 potom proti kvalifikaci pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty hovořila nízká intenzita násilí, jakož i minimální způsobená škoda vzniklá při obou spáchaných zvlášť závažných trestných činech, mezi nimiž uběhla doba čtyř a půl roku.
V případě stěžovatele však žádné takové "polehčující okolnosti", jež by snižovaly společenskou nebezpečnost jeho činů, a tím fakticky vylučovaly splnění materiální podmínky kvalifikace jako zvlášť nebezpečného recidivisty, podle zjištění Ústavního soudu neexistují.
Před spácháním trestného činu, za nějž byl napadenými rozsudky odsouzen, byl stěžovatel již mezi lety 1981 a 2000 šestkrát odsouzen (jedenkrát z toho za tehdejší přečin). Při spáchání trestného činu loupeže ve formě spolupachatelství, který jediný v jeho trestním rejstříku je možno kvalifikovat jako zvlášť závažný trestný čin, byla odcizena částka 66.700 Kč, čímž byla způsobena větší škoda. Závažnost trestného činu podle §187 odst. 2 trestního zákona, jenž stěžovatel spáchal a za nějž byl napadenými rozsudky odsouzen, potom zhodnotil nalézací soud na str. 34 rozsudku takto:
"Při ukládání trestu soud přihlédl k vysokému stupni nebezpečnosti této trestné činnosti pro společnost, který je dán délkou doby páchání trestné činnosti, množstvím vyrobeného pervitinu na několika místech, jakožto prodaného pervitinu nejméně 25 osobám, mj. zejména osobám i ve věku blízkému věku mladistvých, že postupně začala vznikat distribuční síť sahající až do jižních a severních Čech a na jižní Moravu, ve způsobování somatických, psychických a sociálních škod osobám užívajícím pervitin, některé z nich se podrobily léčení ze závislosti ..." S naplněním materiálního znaku závažnosti tohoto spáchaného trestného činu se obecné soudy přesvědčivě a logicky vyrovnaly a nelze je považovat ani za akt svévole nacházející se zcela mimo právo. Nadto je třeba dodat, že proti stěžovateli hovoří jasně i skutečnost, že závažnou trestnou činnost, přestože za jiný závažný trestný čin již byl odsouzen, začal páchat dříve než jeden rok po vykonání předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody.
V potaz přitom není možno brát ani zbývající námitky stěžovatele. Přiznání a pomoc při usvědčení dalších pachatelů působily jako polehčující okolnost, díky které byl stěžovateli stanoven trest odnětí svobody na samé spodní hranici horní poloviny (byť o třetinu zvýšené) trestní sazby. Zmíněná polehčující okolnost se tak výrazně promítla do výše uloženého trestu; tato polehčující okolnost však sama o sobě nemůže snížit společenskou nebezpečnost (a tím pádem eliminovat materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy) opětovného spáchání zvlášť závažného trestného činu. Za nepřípadnou je potom třeba hodnotit výtku stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly jeho podílem na trestném činu loupeže, který byl podle jeho slov minimální. Jestliže byl totiž stěžovatel odsouzen za trestný čin ve formě spolupachatelství (a ne ve formě účastenství), je jakákoli námitka ohledně menšího podílu na spáchané trestné činnosti právně irelevantní.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 a čl. 39 Listiny. Právní závěry, které Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková