ECLI:CZ:US:2006:2.US.41.05
sp. zn. II. ÚS 41/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou, se sídlem Mladá Boleslav, Kalefova 404, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 23 Co 273/2003-192, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikované rozhodnutí obecného soudu neboť se domnívá, že bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo podle čl. 28, čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a k porušení základních předpisů o odměňování zaměstnanců za vykonanou práci a tyto skutečnosti byly odvolacím soudem opomenuty. Domáhá se tak vydání nálezu, jímž se v záhlaví uvedené rozhodnutí zruší.
Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhal po žalovaném - zaměstnavateli - zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. Stěžovatel uvedl, že byl zaměstnavatelem neoprávněně krácen na mzdě, v důsledku čehož mu byla následně vypočtena snížená podpora v nezaměstnanosti. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že z provedeného řízení vyplynulo, že žalovaný za vykonanou práci vyplácel dohodnutou mzdu, a tak stěžovatel nebyl ničím zkrácen a tudíž mu nevznikl nárok na doplacení mzdy a nemohla mu být ani krácena podpora v nezaměstnanosti.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, aby se soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a doplnil dokazování.
Soud prvního stupně po opětovném projednání žalobu znovu zamítl, krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil pouze část týkající se rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž tvoří samostatnou soudní soustavu v jejímž rámci je povolán k přezkumu ústavnosti. To, že je Ústavní soud označen za soudní orgán, neznamená, že je dalším soudem, jenž objasňuje a rozhoduje dle jednoduchých zákonů skutkové a právní aspekty věci, ale že při své činnosti využívá metody vlastní soudnictví. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna toliko šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je v rámci svého kasačního oprávnění povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
Listinou zaručená práva v čl. 28 a čl. 30 nejsou bezprostředně garantována normami ústavního pořádku. Lze se jich domáhat jen v mezích zákonů, které obsah těchto ustanovení provádějí. V rámci důkazního řízení před obecnými soudy nebylo konstatováno porušení takovýchto zákonů. To, že se skutkové a právní závěry soudu, jež byly učiněny, liší od představ stěžovatele, není důvodem k zásahu Ústavního soudu. Soudy se v rámci řízení vypořádaly s námitkami stěžovatele a výsledky provedeného dokazování své závěry podložily (k sporné definici výpočtu odměny byl vyhotoven znalecký posudek). Hodnocení výsledků dokazování pak již závisí jen na samotných soudech, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, že má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti se záměrem přisoudit důkazům správnou hodnotu závažnosti, zákonnosti a pravdivosti.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl. či případ Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl. ).
K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a není v nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Závěry soudu o způsobu určení "hrubého zisku vozidla", od nějž se odvíjel způsob určení výše stěžovatelovy mzdy, jsou logické a korespondují s provedeným dokazováním. Proto Ústavní soud v projednávané věci neshledal zásah do práva na spravedlivý proces nebo porušení jiných ústavně zaručených práv.
Jednoduché zákony nabízí stěžovateli dostatečné množství prostředků k ochraně domněle dotčených práv. Je na volbě stěžovatele, zda je využije, či nikoliv a který z možných institutů zvolí. V rámci soukromoprávních disciplín se zásada volní dispozice opírá o postulát - právo slouží bdělým. Z dokazování před obecnými soudy mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel zůstal v tomto směru pasivní a své domněle dotčené právní nároky uplatnil až po delší časové prodlevě. To, že stěžovatel nebyl dostatečně připraven hájit svá práva, či nevyužil účinnějšího prostředku ochrany a neztotožňuje se s výsledkem soudního řízení, které nevybočuje ze zákonných mezí, není důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu