ECLI:CZ:US:2006:2.US.427.05
sp. zn. II. ÚS 427/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. B., zastoupeného JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 16, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 15 D 856/2004, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 7 Co 676/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci a Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 15 D 856/2004, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 12. 2004, čj. 15 D 856/2004-89, byl zamítnut návrh stěžovatele na dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce A. S.,(matce stěžovatele). Stěžovatel tvrdil, že zůstavitelka byla k datu svého úmrtí vlastnicí pozemků p. č. 889/1,887/1, 888/4, 890, 894/2, 895/2, 964/2, 965/2 a 1276 v k. ú. Tušť. Jako vlastnice uvedených pozemků byla zapsána v knihovních vložkách č. 162 a 442 k. ú. Tušť až do r. 1950, kdy se jich ujal bez právního důvodu stát a převedl je přídělovou listinou na dalšího syna zůstavitelky, F. S. Stěžovatel tvrdil, že uvedený majetek nebyl nikdy zkonfiskován, zůstavitelka jej nikdy neztratila a k datu svého úmrtí proto byla vlastnicí uvedených nemovitostí, které tak měly být projednány v řízení o dědictví. Okresní soud mj. zjistil, že přídělovou listinou, čj. 116100/50-11/22, vydanou Ministerstvem zemědělství - Národním pozemkovým fondem dne 26. 10. 1950, byla chalupa č. 82 a pozemky p.č. 889/1,st. parc., 886 role, 887/1 role, 888/4 role, 890 role, 894/2 role, 895/2 louka, 964/2 louka, 965/2 role přiděleny panu F. S., synovi zůstavitelky. Ten se posléze přídělu nemovitostí vzdal ve prospěch čs. státu s tím, že zůstal vlastníkem pouze domu čp. 82 na pozemku parc. č. 889/1, pozemku par. č. 889/1 st. parc. a pozemku p. č. 890/3 zahrada v k. ú. Tušť. Tyto nemovitosti nabyl kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 1. 1965 stěžovatel. Ostatní pozemky byly různě rozděleny a jsou v současnosti ve vlastnictví různých (v rozhodnutí jmenovaných) osob. Zůstavitelka zemřela bez zanechání závěti. O dědictví bylo rozhodnuto dne 17. 12. 1969 - bylo potvrzeno nabytí dědictví pozůstalým synem M. S.. V řízení o dodatečném projednání dědictví nebylo prokázáno, že by zůstavitelka ke dni své smrti vlastnila další majetek, který nebyl předmětem původního řízení o dědictví. Okresní soud má dle odůvodnění svého rozhodnutí za to, že na projednávaný případ dopadaly restituční předpisy, konkrétně zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě, dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2000 a 22 Cdo 649/2004, uvádí, že se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, mohla-li se domáhat vydání věci podle předpisů restitučních, tak jako v projednávané věci. Nadto dodává, že dědické řízení je zásadně řízením nesporným, v němž se řeší pouze spory mezi účastníky dědického řízení a nikoli mezi dědici a třetími osobami, tedy mezi dědici zůstavitelky a současnými vlastníky dotčených nemovitostí.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 4. 2005, čj. 7 Co 676/2005-158, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Se závěry soudu prvého stupně souhlasí a odmítá námitku stěžovatele, dle níž v řízení nebylo prokázáno, že předmětný majetek zůstavitelka nepozbyla, neboť jí nebyl zkonfiskován po právu. Podle prezidenstkých dekretů, včetně dekretu č. 12/1945 Sb., byl majetek vyjmenovaným osobám konfiskován s okamžitou platností a bez náhrady. Ke konfiskaci tedy došlo ze zákona již dne 21. 6. 1945. I pro případ, že by stát zkonfiskoval předmětný majetek v rozporu s uvedeným dekretem, mohlo by jít o nabytí majetku státem bez právního důvodu, nicméně jen takovým zjištěním by nemohlo dojít k obnovení vlastnického práva. I na uvedené případy by dopadal zákon o půdě. Okolnosti neoprávněnosti převzetí majetku státem podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. nemůže soud posuzovat v tomto řízení.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb., jak ji provádí odvolací soud, označuje za rozpornou s Ústavou, zásadami přirozeného práva a dobrých mravů. Zůstavitelka byla zbavena charakteru osoby, na jejíž majetek se uvedený dekret vztahoval. Nelze proto dovodit, že by rozhodnutí správního orgánu o přidělení majetku (pozn. F.S., viz. výše), mělo v případě, že přidělený majetek nebyl ve vlastnictví státu, za následek zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka, tj. zůstavitelky. Ta tak byla až do své smrti vlastnicí předmětných nemovitostí. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 524/98, II. ÚS 405/98 a III. ÚS 39/95, a pomocí citovaných rozhodnutí dovozuje, že k dovršení konfiskace bylo třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, který však v projednávaném případě nebyl předložen. Obecné soudy si potřebné rozhodnutí nevyžádaly i přes žádosti stěžovatele a nezdůvodnily tak řádně převod a především přechod majetku zůstavitelky na další subjekty. Tvrdí, že doklady, týkající se konfiskace majetku zůstavitelky, se v příslušných archivech nenacházejí, protože ke konfiskaci nedošlo. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových byl pouze předložen "Soupis zkonfiskovaného majetku", znějící na jméno zůstavitelky a R. S., který však postrádá předepsanou formu. Nebyl též doložen nabývací titul posledně uvedené, která vlastnila část předmětného majetku pouze do r. 1923. Stěžovatel dále uvádí, že jeho matka, tj. zůstavitelka, se vůči nikomu neprovinila, bylo jí kontinuálně zachováno čsl. státní občanství a nebyl jí nikdy zkonfiskován majetek. Vzhledem k tomu, že majetek nepřešel na stát, následné právní akty (včetně přídělové listiny) jsou akty nicotnými. Stěžovatel nesouhlasí s odkazy soudů obou stupňů na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Domnívá se, že dědici se tak dostávají do pozice občanů 2., resp. 3. kategorie, jejichž právo domáhat se soudní ochrany je významně omezeno. Krajský soud dle něj zasáhl do jeho práv i tím, že nevzal v úvahu předložené důkazní materiály a písemné a ústní vyjádření stěžovatele.
Stěžovatel dále zaslal Ústavnímu soudu dva přípisy ze dne 16. 8. 2005 a dále ze dne 13. 10. 2005, doplňující ústavní stížnost. K těmto dokumentům Ústavní soud nepřihlížel, jelikož nebyly sepsány advokátem, ačkoli taková podmínka vyplývá ze zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Klíčovým tvrzením projednávaného případu je, že matka stěžovatele, tedy zůstavitelka, byla až do své smrti vlastnicí určitých nemovitostí, své vlastnické právo nikdy nepozbyla, neboť nedošlo ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945, a proto následné právní akty, které vyznívají opačně, jsou akty nicotnými, na jejichž základě též nemohlo ke změnám vlastnictví dojít. Podle zjištění obecných soudů, které ovšem korespondují s tvrzeními stěžovatele, byly v rozhodnutí vyjmenované nemovitosti přiděleny přídělovou listinou z roku 1950, poté co na ně byla uvalena národní správa, synovi zůstavitelky F. S.i, který se jich později vzdal ve prospěch čs. státu (až na dům čp. 82 na pozemku p. č. 889/1, staveb. p., s tímto pozemkem a pozemkem 890/3, zahrada, v k. ú. Tušť, k nimž nabyl na základě kupní smlouvy vlastnictví stěžovatele).
Tvrdí-li tedy stěžovatel, že ke konfiskaci nedošlo, nicméně je si vědom toho, že stát s předmětnými nemovitostmi nakládal jako vlastník, nastaly předpoklady pro postup dle restitučních předpisů, které dopadaly i na případy, kdy nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Tento závěr, k němuž dospěly v projednávaném případě také obecné soudy, je plně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku bylo mj. vysloveno, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.
S ohledem na shora uvedené tedy Ústavní soud považuje právní závěry, vyslovené v napadených rozhodnutích, za ústavně konformní. V řízení, které stěžovatel u obecných soudů vyvolal, nemohlo být proto řešeno, zda k převzetí nemovitostí státem došlo oprávněně či nikoli. Lichá je též námitka, že takto byl stěžovatel zkrácen na svém právu na soudní ochranu, neboť ta mu byla zaručena možností bránit svá práva v restitučním řízení. Za dané situace je irelevantní též námitka, že krajský soud nezohlednil předložené materiály a písemné a ústní vyjádření stěžovatele, neboť klíčové tvrzení stěžovatele, že jeho matka byla i ke dni své smrti vlastnicí určitých nemovitostí, nemohlo být vzhledem ke shora uvedené vůbec předmětem meritorního přezkumu soudu. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že též jeho rozhodnutí, na něž stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje, jsou rozhodnutími, vydanými v rámci restitučních řízení, a s ohledem na výše uvedené proto nejsou v této věci aplikovatelná. Byla by relevantní pouze v případě, že by stěžovatel inicioval restituční řízení.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu