ECLI:CZ:US:2006:2.US.456.06
sp. zn. II. ÚS 456/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky DOMOJA, spol. s r. o., se sídlem Braniškovská 943/50, České Budějovice, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2006, č. j. 22 Co 700/2006-132, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2006, č. j. 10 C 230/2005-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 10 C 230/2005-111, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci částku 11.341,10 Kč s úrokem z prodlení od 9. srpna 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále jí stanovil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Otázkou, kterou se soud prvního stupně především zabýval, bylo posouzení, zda žalobce (zhotovitel) dílo (dodávku a montáž vodovodních rozvodů a odpadů) řádně provedl a zda došlo k jeho předání a převzetí. Soud prvního stupně při absenci listinných důkazů a nepřesvědčivosti svědeckých výpovědí vyložil projev vůle účastníků řízení prostřednictvím výkladových pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Na základě uvedeného dospěl k závěru, že je nutno mít za prokázané, že k předání a převzetí díla prováděného žalobcem došlo, žalobce tedy svůj závazek ze smlouvy o dílo splnil a jeho nárok na zaplacení ceny díla je odůvodněný. Pokud žalovaná sama opravila vadu díla (vadný spoj vodovodního potrubí), přičemž vadu žalobci neoznámila a neuplatnila z ní vůči němu žádné nároky z odpovědnosti za vady díla ve lhůtě stanovené zákonem, nemůže bez dalšího odmítat zaplacení jeho ceny s poukazem na tyto vady.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 22 Co 700/2006-132, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Současně žalované uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně dále doplnil o právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze ve věci, sp. zn. 2 Cmo 242/99, podle něhož chováním objednatele díla, který dílo jako řádně dokončené a bez vad předal svému dalšímu odběrateli, a který také bez námitek následně převzal od zhotovitele fakturu, jejíž vystavení se podle smlouvy vázalo na dokončení díla, je prokázáno, že k převzetí díla objednatelem došlo. Pokud objednatel sám opravil vady, aniž by je zhotoviteli oznámil, nemůže důvodně odmítat zaplacení ceny díla s tím, že dílo nebylo provedeno řádně. Skutečnosti, pro které objednatel nemohl vady zhotoviteli oznámit, jsou právně bezvýznamné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení těchto ustanovení se měly obecné soudy dopustit tím, že při rozhodování ve věci nerespektovaly platnou právní úpravu a svá rozhodnutí založily na tvrzení o neexistenci ujednání smluvních stran o provedení díla v souladu s normou ČSN, čímž dovodily, že zhotovitel nebyl při provádění díla touto normou vázán. Za rozhodující okolnost považuje stěžovatelka posouzení otázky, zda jsou pro účastníky řízení a smluvního vztahu závazné normy ČSN, konkrétně norma ČSN č. 73 6660 (zkoušení potrubí vnitřních vodovodů). Provedení tlakových zkoušek a zachycení jejich výsledku je podle této normy nezbytným předpokladem provedení díla. Dílo tedy dle názoru stěžovatelky nebylo splněno a ani nemohlo být tedy řádně předáno žalované. I když nejsou normy ČSN obecně závazné, v daném případě bylo na ustanovení technické normy odkazováno v obecně závazném právním předpisu a takové ustanovení technické normy je pro případ vymezený právním předpisem závazné. Stěžovatelka dále polemizovala se závěrem obecných soudů o předání díla, především s tím, jak soudy vyhodnotily svědecké výpovědi (svědkové I. a R.).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka svou ústavní stížností převážně polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatelka považuje za rozhodující pochybení obecných soudů spočívající v tom, že obecné soudy na daný případ neaplikovaly technické normy, které jsou dle jejího názoru závazné. Obecné soudy v daném případě vyšly ze znění §555 odst. 2 obch. zák., podle něhož je nutné provedení předepsaných zkoušek k tomu, aby mohlo být dílo považováno za dokončené pouze v případě, bylo-li tak dohodnuto ve smlouvě. Jestliže soudy vzaly po provedeném dokazování za prokázané, že si stěžovatelka provedení předepsaných tlakových zkoušek se zhotovitelem nedohodla, byla aplikace citovaného ustanovení a závěr o řádném provedení a dokončení díla zcela na místě. Ústavní soud ovšem ještě jednou zdůrazňuje, že v tomto směru se jedná o polemiku se skutkovými (námitka, že soudy založily své rozhodnutí na tvrzení o neexistenci ujednání o provedení díla v souladu s normou ČSN) a právními závěry (závěr o závaznosti resp. nezávaznosti norem ČSN) obecných soudů, jejichž přehodnocování mu ze své pozice nepřísluší. Pokud stěžovatelka argumentovala rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (č. j. 4 As 31/2003-111; publikováno v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 549/2005), nemá toto rozhodnutí pro daný případ žádnou relevanci. Citované rozhodnutí hovoří sice o možné závaznosti technických norem, ale pouze ve vztahu ke správním orgánům, které jsou povinny řídit se ustanoveními těchto norem. V soukromoprávním vztahu se bezezbytku uplatní pravidlo obsažené ve výše uvedeném §555 odst. 2 obch. zák.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu