ECLI:CZ:US:2006:2.US.489.03
sp. zn. II. ÚS 489/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci společnosti S.P.M., společnost s ručením omezeným, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 20/2263, zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Myslbekova 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2003, č. j. 17 Co 310/2003-84, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 2003, č. j. 5 C 6/2002-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2003, č. j. 5 C 6/2002-76, jímž byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2003, č. j. 17 Co 310/2003-84, jímž bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně hodnotily skutečnosti, jež byly ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), rozhodné pro posouzení její žádosti. Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky tím, že soupis majetku stěžovatelky ze dne 31. 12. 2002 dostatečně neosvědčuje stav tohoto majetku ke dni doručení žádosti, tedy k 19. 3. 2003. Ve vztahu k ostatním tvrzením stěžovatelky pak obvodní soud uvedl, že tyto stěžovatelka relevantním způsobem nedoložila. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že stěžovatelka byla povinna prokázat své majetkové poměry, což neučinila, a to ani v odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že částečný soupis aktiv předložený stěžovatelkou k prokázání jejích majetkových poměrů nedostačuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že podklady, jenž měl soud prvního stupně k dispozici, byly pro přiznání osvobození od soudních poplatků zcela dostačující, neboť majetkové poměry stěžovatelky se od 31. 12. 2002 nijak nezměnily. Měl-li soud prvního stupně přesto za to, že předložené podklady byly nedostatečné a neúplné, měl stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění. Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť zamítnutím její žádosti jí fakticky odepřely možnost hájit svá práva a pokračovat v předmětném řízení. Stejně tak byl dle jejího názoru porušen i čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí a znemožnil tak stěžovatelce se k těmto důkazům vyjádřit.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu, sp. zn. 5 C 6/2002, a vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 3. 2003, č. j. 5 C 6/2002-76. Městský soud pak v této souvislosti konstatoval, že pro vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 občanského soudního řádu je třeba, aby stěžovatelka dostatečně prokázala své majetkové poměry a aby soud dospěl k závěru, že tyto její poměry přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Ve věci stěžovatelky soud prvního ani druhého stupně neshledal důvody pro postup podle §138 občanského soudního řádu, což oba soudy v rámci svých rozhodnutí řádně odůvodnily. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.
S ohledem na to, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovatelce na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah nenalezl. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jejich právní závěry se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé. Zejména je v této souvislosti nutno poukázat na okolnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil městský soud, a to, že soupis aktiv předložený stěžovatelkou byl pouze částečný, a tedy nemohl dostatečně průkazně vypovídat o jejích majetkových poměrech. Stěžovatelka si nedostatků v předložených podkladech byla vědoma nejpozději v okamžiku, kdy byla její žádost o osvobození od soudních poplatků soudem prvního stupně zamítnuta, přesto tyto podklady ani v odvolacím řízení nedoplnila.
Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu