ECLI:CZ:US:2006:2.US.49.04.1
sp. zn. II. ÚS 49/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti právních nástupců zemřelého stěžovatele V.H., a to V.H., Ing. V.H. a J.H., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18.2.2002, čj. 26 C 99/96-166, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2002, čj. 16 Co 204/2002-191 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2003, čj. 21 Cdo 1371/2003-207, takto:
I. V řízení o ústavní stížnosti V.H., zemřelého dne 6. 2. 2004, se pokračuje s jeho dědici V.H., Ing. V.H. a J.H., kterým bylo rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. D 274/2004, potvrzeno, že nabyli dědictví.
II. Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel V.H. se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody z titulu nemoci z povolání podle §190 odst. 3 zákoníku práce, konkrétně o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 7. 1. 1990 do 31. 7. 2000. Stěžovatel požadoval i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Dne l5. 3. 2004 právní zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu oznámil, že jeho mandant zemřel. Vzhledem k tomu, že pozůstalí, kteří přicházeli v úvahu jako dědicové, a to V.H., Ing. V.H. a J.H., na projednání ústavní stížnosti trvali a přiložili plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 29. 4. 2004 podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. ve vazbě na ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přerušil do doby ukončení dědického řízení.
Dne 14. 8. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci projednání dědictví po zemřelém zůstaviteli V.H., z nějž vyplývá, že veškerý majetek náležející do dědictví nabyli podle svých dědických podílů pozůstalá manželka V.H. a pozůstalí synové Ing. V.H. a J.H. Ústavní soud poté pokračoval v řízení s nabyvateli dědictví.
Stěžovatel nesouhlasil s právními závěry soudů, dle nichž v řízení nebylo prokázáno, že trpěl nemocí z povolání, a to uhlokopskou pneumokoniosou. V ústavní stížnosti uvádí, že ve věci nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, v důsledku neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel namítal, že soud rozhodl na základě tzv. revizního posudku zpracovaného doc. MUDr. P.B., CSc., který jej však ani nevyšetřil. Tento znalec nebyl soudem vyslechnut, ale soud se spokojil jen s jeho písemným vyjádřením. Znalci MUDr. K.P., CSc. a Prof. MUDr. F.H., kteří se vyjádřili tak, že stěžovatel nemocí z povolání trpěl, nebyli se znalcem doc. MUDr. P.B., CSc. konfrontováni. Dále poukazoval na to, že znalec MUDr. K.P., CSc., má stejnou vědeckou hodnost jako doc. MUDr. P.B., CSc. a že MUDr. L.H., na jehož posudek se revizní znalec odvolával, je dlouhá léta posudkovým lékařem a nikoliv odborníkem v oblasti nemocí z povolání. Stěžovatel byl přesvědčen, že kdyby bylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování provedením jeho vyšetření a znaleckým posudkem provedeným lékařskou institucí, muselo by se nutně dojít k závěru, že uhlokopskou pneumokoniosou trpěl. Upozorňoval na to, že soud je povinen postupovat dle §153 odst. 1 a §132 o.s.ř., z nichž vyplývá, že soud nemá možnost volného výběru důkazů, ale je povinen provést všechny rozhodné důkazy umožňující objasnit stav věci.
Nejvyšší soud dle stěžovatele jeho dovolání odmítl, aniž je blíže odůvodnil, s poukazem na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv v dovolání se stěžovatel přímo dovolával důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 99/96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda v procesu dokazování nedošlo k pochybení, které má za následek neústavnost napadených rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že podstatou sporu projednávaného obecnými soudy bylo zjištění, zda stěžovatel ke dni přiznání plného invalidního důchodu (7. 1. 1990) trpěl dle tehdy platných kritérií dovršenou nemocí z povolání, uhlokopskou pneumokoniosou. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. L.H. dne 7. 12. 1997 vyplynulo, že stěžovatel nikdy neměl chorobu z povolání (dle rentgenových snímků ještě ani v roce 1997 nebyly na plicích zjištěny charakteristické prašné změny) a důvodem přiznání plného invalidního důchodu bylo obecné onemocnění. Stěžovatel se závěry znalce nesouhlasil a předložil soudu znalecké posudky vypracované z jeho podnětu, a to posudek MUDr. K.P., CSc. ze dne 20. 1. 1991, a posudek Prof. MUDr. F.H., DrSc. ze dne 15 .7. 1998.
Rozhodnutím soudu ze dne 16. 9. 1998 byl návrh stěžovatele zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že ke dni přiznání invalidního důchodu trpěl stěžovatel jen ohrožením nemocí z povolání, s níž však zákon nespojuje nárok na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 1999 byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť ve znaleckém posudku Prof. MUDr. F.H., DrSc. byly na věc vysloveny dva odporující si závěry a ani výslechem znalce u odvolacího soudu se nepodařilo odstranit rozpor v předložených znaleckých posudcích. (Dle posudku zpracovaného MUDr. H. stěžovatel nemocí z povolání netrpěl, dle posudku MUDr. K.P., CSc. nemocí z povolání trpěl a dle posudku Prof. MUDr. F.H., DrSc. doplněného výslechem, stav na plicích stěžovatele odpovídal uvedené nemoci z povolání, ovšem jen s přihlédnutím k dynamice a komplikacím nemoci.)
Okresní soud proto ve věci ustanovil revizního znalce doc. MUDr. P.B., CSc. (poté co stěžovatel vyslovil nesouhlas s ustanovenou znalkyní Doc. MUDr. J.F., CSc.), který ve znaleckém posudku ze dne 7. 6. 2001 dospěl k závěru, že stěžovatel nejenže netrpěl k rozhodnému dni uvedenou nemocí z povolání, ale jeho zdravotní stav by superrevizní znalec neohlásil ani jako ohrožení nemocí z povolání. Stěžovatel nato zaslal soudu námitky k posudku a soudní znalec se k nim písemně vyjádřil. Okresní soud poté návrh stěžovatele opětovně zamítl. V odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů se přiklonil k závěrům revizního znaleckého posudku. Zdůvodnil, proč považuje za nadbytečné provádět další znalecký posudek (posudek byl zpracován znalcem specialistou na nejvyšší možné odborné úrovni, jeho závěry jsou přesvědčivé a důvodem pro zpracování posudku nemůže být nesouhlas účastníka řízení s jeho závěry). Uvedl rovněž, z jakých důvodů považoval za nadbytečné provádět výslech znalce či výslech dožádáním (znalec se k námitkám stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vyjádřil). Poukázal i na to, že jak vyplývá ze znaleckého posudku, osobní vyšetření stěžovatele nebylo nezbytné, neboť uhlokopská pneumokoniosa je onemocnění nezvratné, znalec měl k dispozici snímkovou dokumentaci stěžovatele z období 1972 - 2001 a není možné, aby na R snímcích nález vymizel. Krajský soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy v uvedených intencích postupovaly. Námitky stěžovatele vztahující se k dokazování nelze proto považovat za opodstatněné. Z výše uvedeného stručného shrnutí věci je zřejmé, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, v rámci něhož byly hodnoceny celkem čtyři znalecké posudky. Obecné soudy své právní závěry podrobně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů se přiklonily k závěrům revizního posudku a nikoliv k závěrům v posudcích předkládaných stěžovatelem. Rovněž přesvědčivě uvedly, z jakého důvodu nevyhověly návrhům stěžovatele na provedení dalších důkazů a ani z tohoto důvodu není tedy možné považovat jejich rozhodnutí za neústavní. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy sice odpovídá adekvátní povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, neboť tzv. "opomenuté důkazy" mohou založit nejen nepřezkoumatelnost, ale současně též protiústavnost, avšak z uvedeného nelze dovozovat povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl.
Možnost upustit od výslechu znalce je dána přímo ustanovením §127 odst. 1 o.s.ř. Za situace, kdy nalézací soud takovýto postup zdůvodnil a znalec se v navazujícím podání podrobně vyjádřil i k námitkám stěžovatele k posudku, nelze z upuštění od výslechu znalce dovozovat neústavnost.
Jak je zřejmé z judikatury Ústavního soudu, pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl jakkoliv pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil - zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů (Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí).
V tomto smyslu se proto Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelovými námitkami, spočívajícími v nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování dospěl.
Pro tento konkrétní případ Ústavní soud dodává, že neústavnost rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že nebylo vyhověno návrhu na provedení dalšího znaleckého posudku. Povinnost soudu provést důkazy potřebné k tomu, aby si učinil závěr o dostatečně zjištěném skutkovém stavu jako podkladu pro rozhodnutí, nelze vykládat jako povinnost soudu zadávat vypracování dalších znaleckých posudků tak, aby odpovídaly stanovisku navrhovatele, či při hodnocení důkazů vycházely ze subjektivního přesvědčení stěžovatele o odbornosti a kvalifikaci znalců (jak požaduje v ústavní stížnosti).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud otázkou ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který využil možnost danou mu v době rozhodování platným ustanovením §243c odst. 2 o.s.ř., posléze zrušeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (vyhlášen jako č. 153/2004 Sb.) dnem 7. dubna 2004. Uvedené ustanovení v době rozhodování Nejvyššího soudu umožňovalo, aby usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání pro shledanou nepřípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nebylo odůvodněno.
Přípustnost dovolání byla, s ohledem na to, že byl napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, dána pouze za splnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud by soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž stěžovatel v tomto smyslu v dovolání ani neargumentoval (uváděl shodné námitky jako v ústavní stížnosti, tj. nedostatečná skutková zjištění v důsledku nedostatečně provedeného dokazování, z čehož nevyplývá, že rozhodnutí by mohlo být posuzováno jako rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.). Ústavní soud obdobně jako v srovnatelných případech (I. ÚS 254/04, I. ÚS 667/03, I. ÚS 261/04) konstatuje, že za dané procesní situace, by byl zrušovací nález Ústavního soudu pro nedostatek jeho odůvodnění čistě formalistický.
Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, dospěl k závěru, že v právním postavení stěžovatele (jeho právních nástupců) by nemohlo dojít ke zlepšení ani v případném dalším řízení před Nejvyšším soudem, po zrušovacím nálezu Ústavního soudu pouze z důvodu nedostatku odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu zjištěném na základě řádně provedeného dokazování.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolával, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu