ECLI:CZ:US:2006:2.US.521.05.1
sp. zn. II. ÚS 521/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. R. S., zastoupeného Mgr. Monikou Tulachovou, advokátkou, se sídlem Spálená 23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 39 Co 6/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl svým návrhem rozhodnutí Městského soudu v Praze v záhlaví citované s tím, že v řízení před Městským soudem v Praze byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručená čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), právo na spravedlivý proces a došlo dále k porušení ust. §91 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině").
V dané věci se žalobkyně J. S. domáhala určení výživného nerozvedené manželky. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 17 C 81/2003, zamítl žalobu na povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni za dobu od 22. 4. 2003 do 13. 2. 2004 částku 97 150 Kč. Současně obvodní soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 1 525 Kč.
K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem, rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 97 138 Kč a co do částky 12 Kč se v tomto výroku potvrzuje. Dále rozhodl městský soud, že stěžovatel je povinen zaplatit na soudním poplatku ze žaloby a na soudním poplatku z odvolání částku 980 Kč, žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího a namítá, že nerespektoval v předmětné věci na výživné manželky rovné postavení účastníků řízení, neboť nezkoumal a nehodnotil poměry na straně stěžovatele jako žalovaného a podmínky dle ust. §91 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině, ale dle jeho názoru pouze zkoumal a hodnotil výdělkové možnosti na straně stěžovatele jako žalovaného a žalobkyně, neboť pro rozhodnutí mu postačil základní výpočet příjmů. Skutečnost, že Městský soud v Praze přiznal manželce výživné bez zohlednění podstatných skutečností v souladu s ust. §91 odst. 1 a 2 zákona o rodině, považuje stěžovatel za zásah do jeho ústavních práv a svobod.
Městský soud v Praze byl vyzván Ústavním soudem k vyjádření k návrhu stěžovatele, ovšem ke dni rozhodnutí v projednávané věci se nevyjádřil.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná
o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR). Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudek obecného soudu, přičemž podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo přiznání výživného manželky, přičemž k odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve věci samé a uložil povinnost stěžovateli zaplatit žalobkyni požadované výživné. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §91 zákona o rodině, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ust. §91 odst. 2 zákona o rodině, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Podle ust. §96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle ust. §96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Je přitom zřejmé, že odvolací soud vycházel z provedeného dokazování a skutkových zjištění soudu prvního stupně ve vztahu ke shora uvedeným zákonným kritériím. Z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přitom lze vyvodit, že městský soud považoval (shodně se soudem I. stupně) výdaje obou účastníků za srovnatelné (oba platí nájem bytu a služby, telefony, dopravu, stravné, ošacení, běžné opravy v bytě), a proto z hlediska skutečností relevantních pro své rozhodnutí explicitně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl toliko příjmy účastníků. Přitom nutno současně reflektovat, že životní úroveň manželů se nepochybně odvíjí od jejich příjmů, na kterých také závisí míra uspokojování jejich potřeb a jejich výdajů. Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že částka 10 000 Kč měsíčně, kterou požadovala žalobkyně ve své žalobě (dohromady za posuzované období součtem 97 138 Kč), se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení §91 zákona o rodině (tj. mimo jiné není v rozporu s dobrými mravy). Po zřejmé reflexi řady provedených důkazů soudem prvního stupně tak dospěl odvolací soud k závěru, který opřel o příslušná ustanovení zákona o rodině a - byť si lze představit ze strany Ústavního soudu žádoucí konkrétnější odůvodnění - odůvodnil je v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních §132, §153, §155 a násl. o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak lze považovat za logicky zdůvodněné s odkazem na relevantní skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Jestliže soud druhého stupně nepřisvědčil tvrzením stěžovatele a žalobkyni přiznal výživné, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.), jedná se o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu,
a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková