ECLI:CZ:US:2006:2.US.559.02
sp. zn. II. ÚS 559/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J. K., Mgr. V. K. a I. V., zastoupených doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, se sídlem Brno, Stamicova 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002 ve věci sp. zn. 13 Co 579/99 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 12. 1998 ve věci sp. zn. 9 C 607/93. takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž napadají výše uvedená rozhodnutí obecných soudů a domáhají se jejich zrušení. V ústavní stížnosti vyjadřují své přesvědčení o nesprávnosti výkladu pojmu "vymahatelná pohledávka" použitého v §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nesouhlasí s dosavadním výkladem zastávaným nejen Krajským soudem, ale i Nejvyšším soudem, který vychází z názoru, že se musí jednat o pohledávku, k níž má veřitel již i exekuční titul vůči dlužníkovi. Dle názoru stěžovatelů je nutno nevykládat tento pojem restriktivně a pod označením "vymahatelná pohledávka" rozumět každou dlužníkem neuspokojenou pohledávku po době její splatnosti. V následujícím odkazují na postup soudů v jejich vlastním případě, kdy byla použita zmíněná restriktivní interpretace. V závěru odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že právě v nesprávném výkladu §42a občanského zákoníku spatřují závažná pochybení odvolacího soudu, v jejichž důsledku jim byla odepřena soudní ochrana a byli postaveni do nerovného postavení s jinými věřiteli. Jak výslovně uvádějí, doufají, že alespoň Ústavní soud nezaujatě posoudí jejich argumentaci.
Z hlediska procedurálního je třeba podotknout, že spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali v roce 2002 také dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu - jak zjistil Ústavní soud ze své úřední činnosti - postoupeno k projednání až v roce 2004 po úplném splnění poplatkové povinnosti. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2005, č. j. 30 Cdo 1662/2004-1027; do dnešního stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti na skutečnost, že ve věci rozhodl Nejvyšší soud, nereagovali. Vzhledem k tomu, že bylo o podaném dovolání již rozhodnuto, přistoupil Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musí připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 9 Ústavy ČR). Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Ani v souzené věci se tedy Ústavní soud nezabýval otázkou případné protizákonnosti napadených rozhodnutí, ale pouze tím, zda vydáním těchto rozhodnutí nebo v řízení jejich vydání předcházejícím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997 ve věci sp. zn. I. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 8, nález č. 69, str. 183 a násl.).
Ústavní soud v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 289/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.]. Posláním Ústavního soudu není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykládal podzákonné právní předpisy. Výklad pojmů použitých v právních normách přísluší a priori obecným soudům, které jsou povinny zvolený výklad řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 630/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 35, nález č. 162, str. 215 a násl.].
V případě výkladu pojmu "vymahatelná pohledávka" učiněným obecnými soudy Ústavní soud neshledal žádnou svévoli při výkladu jednoduchého práva, která by zakládala protiústavnost napadených rozhodnutí. Jak Krajský soud v Brně, tak později i Nejvyšší soud se v odůvodnění svých rozhodnutí pojmem "vykonatelná pohledávka" a jeho výkladem zabývaly. Podle jejich interpretačního postoje ze samotného smyslu odpůrčí žaloby vyplývá, že "vymahatelnou pohledávkou" ve smyslu §42a odst. 1 občanského zákoníku se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí, tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiným titulem, podle něhož lze nařídit výkon rozhodnutí. Slouží-li odpůrčí žaloba k uspokojení pohledávky veřitele v řízení o výkon rozhodnutí, pak by jejímu účelu neodpovídalo, pokud by nebyla přiznána vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiným exekučním titulem, a kdyby šlo tedy pouze o pohledávku splatnou. Nejvyšší soud dále dodává, že právní úkon je za podmínek uvedených v §42a občanského zákoníku odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelná již v době, kdy byl úkon učiněn, ale i v případě, že byl tento úkon učiněn dříve, něž se pohledávka stala vymahatelnou. Je pravdou, že odpůrčí žalobě lze vyhovět jen tehdy, byla-li pohledávka žalujícího věřitele vymahatelná v době rozhodování soudu, avšak v případech, kdy ještě vymahatelnou nebyla a kdy se žalobce domáhá přiznání pohledávky v jiném řízení, je dán zpravidla důvod k přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Ochrana veřitelů a jejich právo na soudní ochranu je tak plně zajištěno bez ohledu na to, zde se pohledávka již stala exekučně vymahatelnou či nikoli.
Tomuto výkladu a jeho odůvodnění nelze dle názoru Ústavního nic vytknout, neboť není v rozporu s jazykovým vyjádřením interpretované právní normy, je logicky odůvodněn, a proto jej Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Jde o výklad jednoduchého práva, k němuž jsou - jak již bylo zdůrazněno - zásadně povolány pouze obecné soudy a za shora uvedených podmínek nepřísluší Ústavnímu soudu takovou interpretaci přehodnocovat, a to i za situace, že by se Ústavní soud s takovým výkladem sám věcně neztotožňoval. V souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud se domnívá, že toto právo bylo plně v dispozici stěžovatelů bez ohledu na obsah pojmu "vymahatelná pohledávka" použitého v §42a odst. 1 občanského zákoníku. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ohledně namítaného porušení rovného postavení. Pouhou tvrzenou nesprávnou interpretací pojmu "vymahatelná pohledávka" nelze odůvodnit protiústavnost napadených rozhodnutí.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Splnění těchto požadavků je conditio sine qua non. Nebude-li osoba vznášející ústavní stížnost k jejímu podání oprávněna, nebo neunese-li břemeno tvrzení ohledně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, není Ústavnímu soudu umožněno se stížností dále zabývat.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením, tj. podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu