ECLI:CZ:US:2006:2.US.627.05
sp. zn. II. ÚS 627/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem v Praze, směřující proti usnesení Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, ze dne 15. 5. 2005 č. j. PSP-110/00K5-329-2004, a dále proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. 1 KZn 1972/2004, za účasti Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2005 brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, která navrhuje nálezem zrušit. Vypočítává celou řadu základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod, která měli policejní komisař a státní zástupce svým postupem porušit.
Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že byl poškozen trestnými činy spáchanými M. R., na kterého proto podal trestní oznámení. Policejní komisař ovšem věc podezření ze spáchání trestného činu pokusu podvodu odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a věc není na místě řešit jinak, a věc podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi, eventuelně křivého obvinění, pak odložil s tím, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen. Dozorující státní zástupce stěžovatelem podanou stížnost dle trestního řádu zamítl. Stěžovatel s tím, jak byla záležitost uzavřena, nesouhlasí. V textu svého návrhu obšírně popsal trestnou činnost, jíž se měl jmenovaný Rambousek vůči němu dopustit, a vyložil svou představu, jak měly orgány činné v trestním řízení jednání pana R. po skutkové i právní stránce posuzovat.
Přípisem ze dne 7. 12. 2005 sdělil soudce zpravodaj stěžovateli, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyžaduje, aby jej v řízení o ústavní stížnosti zastupoval advokát a poskytl mu v tomto směru potřebné poučení. Zároveň stěžovatele upozornil, jak posuzuje ústavní stížnosti podávané neúspěšnými oznamovateli, a toto upozornění doplnil odkazem na jedno své starší publikované usnesení; vzhledem k charakteru stěžovatelova návrhu mu soudce zpravodaj doporučil ještě uvážit, zda na něm chce setrvat.
Dne 20. 1. 2006 stěžovatel doručil Ústavnímu soudu plnou moc pro zastupování v řízení o předmětné ústavní stížnosti, kterou udělil advokátu Mgr. Radku Paštikovi.
Dne 26. 1. 2006 obdržel Ústavní soud od stěžovatele podání, v němž upozorňoval, že vytýkaný nedostatek právního zastoupení odstranil. Požádal dále Ústavní soud o poskytnutí dalšího časového prostoru pro doplňování své stížnosti a poděkoval za "snahu o poučení, resp. předběžný názor" na věc, který ovšem "není správný".
Hned dne následujícího stěžovatel doručil obsáhlé doplnění svého původního podání. Zopakoval, že předběžný názor na jeho stížnost, vyslovený soudem ve výzvě k odstranění nedostatků návrhu, není správný, neboť neodpovídá povaze zásahu do jeho práv. Není neúspěšným oznamovatelem trestného činu, nýbrž obětí trestné činnosti, a to prý dílem již spáchané a dílem v budoucnu důvodně očekávané. V dalším textu uvádí, v čem spatřuje rozdíl mezi oznamovatelem trestného činu a jeho obětí. S argumentací obsaženou jednak v usnesení, na které jej ve své výzvě upozorňoval Ústavní soud, jednak dalších rozhodnutích týkajících se obdobného předmětu, stěžovatel souhlasí. Jeho případ je ovšem zásadně odlišný, v dalším textu pak vypočítává jednotlivé rozdíly. Dále stěžovatel upozorňuje, že svých práv se vůči panu R. již domáhá cestou občanskoprávní, a to hned v několika řízeních. Ochranu poskytnutou soudy v občanském soudním řízení ale nepovažuje za dostatečnou.
Ústavní soud přezkoumal předmětný návrh a dospěl k závěru, že je na místě jej odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již před rozhodnutím nečinil žádné další procesní úkony, zejména pak nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady, spočívající v tom, že veškerá podání doručená Ústavnímu soudu činil evidentně sám, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak to vyžaduje zákon zakotvením povinného zastoupení stěžovatele. Vzhledem k vymezení předmětu ústavní stížnosti by se totiž na výroku usnesení nic nezměnilo.
Pro rozhodnutí je podstatné následující. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci prověřování podnětu stěžovatele učiněného podle ustanovení §158 trestního řádu. Stěžovatel není spokojen s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom ovšem nelze spatřovat porušení žádného práva ze stěžovatelem sestaveného seznamu, ale ani jakéhokoliv jiného ústavně garantovaného subjektivního práva stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené veřejné subjektivní právo jedné osoby na to, aby osoba jiná byla trestně stíhána. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Je přitom lhostejné, jaký trestný čin měl být spáchán, za jakých okolností či kdo a do jaké míry jím měl být poškozen. Je to stát, kdo svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán. Napadená usnesení proto patří do kategorie těch rozhodnutí, proti nimž nemůže úspěšně brojit ústavní stížností ten, kdo byl či se cítí být trestným činem poškozen. Práva takové osoby na zhojení eventuelně vzniklé újmy dostatečně zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti. Stěžovateli nelze přisvědčit, že zrovna v jeho případě by byla tato cesta nedostačující. Stejný závěr Ústavní soud učinil již v celé řadě svých rozhodnutí; z publikovaných budiž uvedeno usnesení, sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345 a násl., nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl., s nimiž je stěžovatel nakonec, jak vyplývá z jeho posledního podání, podrobně obeznámen.
Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy je z předmětu ústavní stížnosti vymezeného stěžovatelem zřejmé, že zásah do jeho ústavně chráněného práva či svobody nepřipadá v úvahu, je nadbytečné blíže reagovat na jeho jednotlivé námitky týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení či na jeho komparaci starší judikatury Ústavního soudu s nyní posuzovaným případem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno naložit jinak ani s návrhem stěžovatele, aby náklady spojené s jeho zastoupením nesl stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu