ECLI:CZ:US:2006:2.US.629.06.1
sp. zn. II. ÚS 629/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. A., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 1 To 418/2006, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou řádně a včas, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 1 Pp 12/2006. Uvedeným usnesením byla podle §331 odst. 1 trestního řádu, §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 trestního zákona zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 43 T 11/97 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 3 To 119/99, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, který vykonává od 19. 10. 1996 dosud. Po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody požádal o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu a zbytku trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 1994, sp. zn. 3 T 2/91. Okresní soud v Šumperku žádost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že sice splnil formální podmínku k případnému podmíněnému propuštění (vykonal více jak dvě třetiny z uloženého trestu), avšak nesplňuje podle názoru soudu další podmínku pro podmíněné propuštění, tedy že se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti již potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody za závažný trestný čin, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn. Stěžovatel se však v krátké době po podmíněném propuštění dopustil dalšího závažného trestného činu, za který mu byl uložen přísný trest odnětí svobody, který v současné době vykonává. Stěžovatel již v jednom případě zklamal důvěru soudu, žádost o podmíněné propuštění je přinejmenším velice předčasná a stěžovatel i přes velmi kladné hodnocení podmínky k podmíněnému propuštění nesplňuje. Soud rozhodl také o důkazním návrhu stěžovatele na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, kterému s ohledem na důvody zamítnutí žádosti nevyhověl.
Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu přezkoumal Krajský soud v Ostravě a dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu nejsou splněny. Krajský soud poukázal na znalecký posudek z oboru psychologie, provedený při projednávání obžaloby, který hodnotil perspektivu resocializace stěžovatele jako velmi málo reálnou. Stížnostní soud konstatoval, že osobnost stěžovatele je tak hluboce narušena, že je nezbytné, aby na něj bylo nadále působeno trestem odnětí svobody pro snížení rizika recidivy, které je neobvykle vysoké. Stěžovatel měl již jednou možnost prokázat, že to se svou nápravou myslí vážně, když byl podmíněně propuštěn z předcházejícího výkonu trestu. Také ve výkonu tohoto trestu odnětí svobody se choval řádně, vykazoval dobrou pracovní morálku, a přesto se znovu dopustil protiprávního jednání mnohem závažnější povahy.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že stížnostní soud vzal v úvahu obsah pro stěžovatele nepříznivého znaleckého posudku zpracovaného před 10 lety a zcela přehlédl důkazní návrh stěžovatele na znalecké zkoumání, jak se jeho osobnost vyvíjela. Okresní soud ani soud krajský řádně nezdůvodnily, proč nepovažují nápravu stěžovatele za skutečnou a proč nepřipouští znalecký posudek, který odborným způsobem tyto pochybnosti posoudí. Za nepřijatelné považuje stěžovatel opakované přičítání téže okolnosti k jeho tíži. Je přesvědčen, že jak za to, že byl potrestán jako zvlášť nebezpečný recidivista, tak i za skutečnost, že již jednou zklamal důvěru soudu po podmíněném propuštění z výkonu trestu, byl již potrestán zvýšenou trestní sazbou a nařízením odpykání zbytku uloženého trestu.
Účastníci řízení se k výzvě Ústavního soudu k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je upraveno v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 trestního zákona. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění podle ustanovení §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, v případě stěžovatele dvě třetiny (§62 odst. 1 trestního zákona). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy, je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily.
V posuzované věci se stížnostní soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel vyhověl podmínce formální (vykonal dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody) a splnil první podmínku stanovenou §61 odst. 1 trestního zákona, tj. svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Oba soudy však vyslovily důvodné pochybnosti o splnění druhé podmínky ustanovení §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona a dospěly k závěru, že podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu s ohledem na jeho osobnostní rysy a především s ohledem na předchozí podmíněné propuštění z výkonu trestu, které však stěžovatel nevyužil, by bylo zatím předčasné a pro společnost příliš rizikové.
Ústavní soud závěry obecných soudů respektuje jako výraz nezávislého soudního rozhodnutí, které se opírá o zjištění vyplývající ze spisového materiálu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecným soudem svým vlastním hodnocením či posuzovat celkovou zákonnost jeho rozhodnutí, pokud nezjistí, že byla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že postupem soudu druhého stupně došlo v jeho případě k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo zejména za situace, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud však takové pochybení neshledal, neboť stěžovateli evidentně nebylo bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva a o jeho žádosti bylo zákonným způsobem rozhodnuto. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se soud druhého stupně žádostí stěžovatele adekvátně zabýval (stejně jako soud I. stupně), při svém rozhodování vzal v úvahu všechny okolnosti související s osobou stěžovatele a zvažoval splnění zákonných podmínek pro postup podle §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Rozhodnutí je přezkoumatelné, z jeho odůvodnění nepochybně vyplývá, jaká zjištění byla učiněna, jakými úvahami se stížnostní soud řídil a proč neshledal důvod pro vyhovění žádosti. Za těchto okolností není možné v napadeném rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno. Pokud stížnostní soud neshledal, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Ke konkrétnímu návrhu stěžovatele na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, je třeba uvést, že tímto návrhem se soud I. stupně zabýval a tento důkazní návrh zamítl s odůvodněním, že není potřeba jej provádět s ohledem na důvod zamítnutí žádosti, který spočíval především, jak již bylo shora uvedeno, v nevyužití již jednou poskytnutého dobrodiní zákona v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který si stěžovatel odpykával za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že lze přiznat určitou míru oprávnění stěžovatelově výtce, že soud druhého stupně poukazuje na rizika konstatovaná znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, v původním trestním řízení, což je nepřípadné, jak na to upozornil Ústavní soud již v nálezu sp.zn. III. ÚS 611/2000. Ústavní soud má však za to, že tento nedostatek není schopen v projednávané věci přivodit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i kasační nález, neboť konstatování povahové složky osobnosti odsouzeného na základě závěrů původního znaleckého posudku není jedinou skutečností, která vedla soud k závěru, že nelze důvodně očekávat, že při propuštění stěžovatele z výkonu trestu před odpykáním celého uloženého trestu odnětí svobody povede řádný život.
Ústavní soud nemůže souhlasit ani s námitkou, podle které je nepřijatelné opakované přičítání téže okolnosti k tíži stěžovatele. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Nelze obecným soudům vytýkat, že žádost stěžovatele hodnotily ze všech těchto hledisek.
Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za některý z trestných činů uvedených v ustanovení §62 odst. 1 trestního zákona, kteréžto ustanovení modifikuje nezbytnou délku odpykaného trestu jako formální podmínku pro postup podle §61 odst. 1 trestního zákona, je třeba právě splnění zákonné podmínky očekávání řádného života v budoucnu věnovat pozornost, což oba obecné soudy v posuzované věci učinily a své závěry v souladu ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu dostatečným způsobem odůvodnily.
Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces v posuzované věci nebylo porušeno a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu